218 C 6/2024-50 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřela dne 17. 11. 2017 smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč. Na základě této smlouvy žalovaná převzala finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, což stvrdila svým podpisem na úvěrové smlouvě. Žalovaná se zavázala spolu s jistinou úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní úrok z úvěru ve výši 15 % ročně. Žalovaná byla podle smlouvy povinna úvěr splatit v 14 splátkách po 1 948 Kč měsíčně. Žalovaná neuhradila ani část dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupil původní věřitel celou pohledávku na společnost , právnická osoba, , ta následně pohledávku postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že původní věřitel řádně posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, dále též prověřil žalovanou ve svém interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 17. 11. 2017, žádosti o úvěr, smluv o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a 9. 6. 2021, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 17. 11. 2017 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalované v hotovosti částku 15 000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 12 272 Kč, tj. celkem se zavázala zaplatit 27 272 Kč. Dlužná částka měla být splacena v 14 splátkách po 1 948 Kč měsíčně. Žalovaná neuhradila žádnou splátku. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč a smluvního úroku z úvěru ve výši 15 % ročně, ostatní nároky tvořící souhrnný poplatek nepožadovala. Na základě smluv o postoupení pohledávek je dána aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání předmětné pohledávky. K doložení tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně žádost o úvěr ze dne 17. 11. 2017. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaná ke své osobě a svým poměrům formou vyplněného dotazníku uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná, nemá děti, její příjem (mzda) činí 15 800 Kč měsíčně. Celkové měsíční výdaje byly vyčísleny částkou 12 188 Kč měsíčně (z toho výdaje na bydlení 2 500 Kč měsíčně, doprava, jídlo a osobní náklady 3 410 Kč měsíčně, srážky ze mzdy ve výši 4 130 Kč měsíčně, splátka jiné půjčky 1 948 Kč měsíčně), použitelný příjem, tj. rozdíl mezi příjmy a výdaji byl 3 612 Kč. Podle výplatního lístku za měsíc říjen 2017 činila čistá mzda žalované 15 480 Kč, nepřednostní srážka činila 4 233 Kč. Dále byly k důkazu předloženy výpisy z běžného účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno , jméno FO, za měsíce srpen a říjen 2017. Z těchto výpisů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro toto řízení. Podle (neúplné) nájemní smlouvy ze dne 19. 9. 2016 měla žalovaná pronajatý byt o velikosti 1+kk na adrese , adresa, , část smlouvy obsahující ujednání o výši nájemného předložena nebyla.4. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel si ověřil totožnost žalované. Z dokladů předložených k žádosti o úvěr vyplývá, že tyto podklady jsou částečně v rozporu s údaji v žádosti, to se týká především tvrzení o bydlení u rodičů oproti existenci nájemní smlouvy. Není pak reálné, že by náklady na bydlení mohly činit jen 2 500 Kč měsíčně, pokud měla žalovaná pronajatý samostatný byt. Předložený výpis z běžného účtu není výpisem z účtu žalované a o jejích poměrech nic nevypovídá. Dále vzal soud v úvahu, že z příjmu 15 480 Kč byly žalované prováděny srážky ve výši přesahující 4 200 Kč a vedle tohoto splácela další půjčku ve výši 1 948 Kč měsíčně. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalované splácet úvěr, s ohledem na poměry žalované neměl být další úvěr vůbec poskytnut. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaná od původního věřitele převzala částku ve výši 15 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně neuhradila ničeho, proto byla žalobkyni přiznána celá jistina ve výši 15 000 Kč. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.