218 C 82/2024-65 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 17 166,16 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky. Žalobkyně se původně domáhala kromě jistiny a zákonného úroku z prodlení i smluvního úroku z úvěru ve výši 18,17 % ročně. Podáním ze dne 1. 7. 2024 žalobkyně rozšířila žalobu o smluvní úrok ve výši 11,83 % ročně, celkem tak požadovala smluvní úrok ve výši 30 % ročně. Soud rozšíření žaloby připustil usnesením č. j. , spisová značka, ze dne , datum, . K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v žalobě uvedla, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, kdy především vzal v úvahu sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů. Dále původní věřitel zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů původnímu věřiteli, přičemž žalovaný v článku 3 smluvních podmínek potvrdil, že veškeré informace a doklady o příjmech, výdajích a finanční situaci žalovaného, které žalovaný poskytl původnímu věřiteli, jsou úplné a pravdivé.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 12. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , a žalovaným, uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách, jejichž výše měla být každý měsíc žalovanému sdělována původním věřitelem prostřednictvím rozpisu plateb. Úroková sazba byla sjednána ve výši 60 % ročně. V čl. 3 smluvních podmínek žalovaný prohlásil, že informace a dokumenty ohledně jeho příjmů a výdajů a o jeho finanční situaci, které původnímu věřiteli poskytl v rámci žádosti o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou úplné a pravdivé, a že je schopen kdykoliv během trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru, doložit informace a dokumenty o svých příjmech a výdajích a o jeho finanční situaci, pokud o to bude původním věřitelem požádán. Totožnost žalovaného byla ověřena kopií jeho občanského průkazu. Kromě prohlášení žalovaného smlouva neobsahuje žádné konkrétní údaje o příjmech a výdajích či o celkové finanční situaci žalovaného.4. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a seznamu postoupených pohledávek došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován oznámením původního věřitele ze dne 29. 9. 2023.5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel.6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel si ověřil totožnost žalovaného. Ke smlouvě o úvěr však nebyly připojeny žádné doklady o příjmech a výdajích žalovaného a nelze tedy ověřit, zda poměry žalovaného byly skutečně takové, jak uváděl. Za tohoto stavu nelze ověřit, zda přezkoumání poměrů žalovaného nebylo pouze formální. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele převzal částku ve výši 15 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně neuhradil žádnou splátku, ke dni podání žaloby tudíž žalovaný žalobkyni stále dlužil na jistině částku 15 000 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 814 Kč, přičemž tato částka představuje 74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 166,16 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.