Okresní soud v Kladně 208 C 150/2026-43 – Náklady řízení

Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, poskytnutého ve výši 8 000 Kč, a to jistiny ve výši 4 662,34 Kč, smluvního úroku ve výši 140,95 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 188 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 629,85 Kč, úhrady za platbu splátek v hotovosti ve výši 822,86 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaná ale poskytnutý úvěr nevrátila a nezaplatila ani další sjednané nároky.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle§ 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 25. 8. 2023 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . poskytl žalované úvěr ve výši 8 000 Kč. Úvěr byl splatný ve splátkách po 1 062 Kč měsíčně počínaje dnem 25. 9. 2023. Smlouva byla uzavřena v listinné formě, žalovaná smlouvu vlastnoručně podepsala, svůj podpis nijak nezpochybňovala. Výplata finančních prostředků dne 25. 8. 2023 byla prokázána podpisem žalované na smlouvě o úvěru.4. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit úrok ve výši 406 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 920 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 102 Kč a za výběr splátek v hotovosti ve výši 1 440 Kč. Celkově se žalovaná zavázala uhradit částku 14 868 Kč. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu. Podle tvrzení žalobkyně a přehledu plateb žalovaná zaplatila 6424 Kč.5. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.9. Protože žalovaná úvěr ve sjednané lhůtě nevrátila, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalované povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.10. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.11. Protože smluvní pokuta je sjednána a účtována v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, bylo žalobě vyhověno i co do částky 4 000 Kč za smluvní pokutu.12. Dále soud žalované uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.13. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla žalovaná jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.14. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.16. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.17. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.18. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.19. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.20. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).21. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.22. Úrok byl ve smlouvě sjednán pevnou částkou ve výši 406 Kč, tato částka je přiměřená, a proto co do úroku v této výši bylo žalobě vyhověno. Žalobkyně však nad rámec takto sjednaného úroku požaduje další úrok ve výši 8 % ročně. Tento úrok je na rozdíl od úroku stanoveného pevnou částkou a počítaného do celkové částky zaplacené dlužníkem skryt v textu smlouvy a nikoli v oddílu, jaké částky se dlužník zavazuje uhradit. Proto soud k tomuto dalšímu ujednání o smluvních úrocích nepřihlédla další úrok přiznán nebyl.23. Pokud jde o inkaso plateb v hotovosti, toto bylo sjednáno ve výši 1 440 Kč za 14 výběrů, žalovaná však uhradila jen 6 splátek a poté byl úvěr pro nesplácení zesplatněn. Soud tedy přiznal je odpovídající částku za 6 návštěv ve výši 617,14 Kč.24. Pokud jde o další nároky má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru a náklady na vyhodnocení úvěrového případu jsou ve skutečnosti také ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o další platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Při zapůjčení částky 8 000 Kč na dobu 14 měsíců představují tyto další poplatky ve výši 5 022 Kč v přepočtu další roční úrok (vedle pevně sjednaného ve výši 406 Kč) ve výši 53 % ročně. Jedná se o úrok jednoznačně lichvářský, ujednání o něm je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Proto v této části byla žaloba zamítnuta.25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu za situace, kdy každý z účastníků měl ve věci úspěch zhruba do ½.