Okresní soud v Kladně 210 C 121/2026-32 – Náklady řízení

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 25 615 Kč z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 3. 2025. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla výše uvedeného dne uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně poplatku ve výši 5 005 Kč, splatného spolu s jistinou dne 28. 5. 2025. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal splatit nejpozději dne 28. 5. 2025, tak činila 27 005 Kč. Pro případ prodlení strany sjednaly smluvní poplatek z prodlení ve výši 0,10 % denně z dlužné částky.2. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, splatil pouze 12 448 Kč.3. Žalobkyně po žalovaném rovněž nárokuje smluvní pokutu, představující 0,10 % denně z dlužné zapůjčené částky 22 000 Kč od 29. 5. 2025 (ode dne následujícího po splatnosti zápůjčky) do dne 22. 6. 2026 (kdy došlo k sepisu žaloby). Žalobkyně tak po žalovaném požaduje smluvní pokutu ve výši 8 558 Kč.4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Jak bylo prokázáno, smlouvou o zápůjčce ze dne 15. 3. 2025, žalobkyně uvedeného dne převedla na účet ve vlastnictví žalovaného částku ve výši 22 000 Kč. Splatnost jistiny i poplatku z jistiny ve výši 5 005 Kč nastala dnem 28. 5. 2025. Pokud ale žalobkyně v žalobě tvrdila, že účastníci uzavřeli distančním způsobem smlouvu o zápůjčce, pak toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako „tato smlouva o půjčce“, či z jiných listinných důkazů neplyne skutečnost, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k dohodě, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky a žalovaný že se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem. Nebyl prokázán ani obsah tvrzené dohody, neboť pro případ písemného právního jednání zcela absentuje podpis žalovaného na předložených listinách, v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalovaného, není dostatečnou evidencí jeho projevu vůle.6. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména tvrzení o uzavření dohody určitého obsahu právě s žalovanou. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).7. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění účinném v době tvrzeného právního jednání.8. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi žalobkyně a žalovaným, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měli dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovaného uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalovaného. Nadto nebylo v řízeno prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný el. podpis, všechny ostatní el. podpisy (včetně tzv. „prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují (hodnocení těchto důkazů viz výše).11. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost.12. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně odeslala žalovanému na účet v jeho vlastnictví celkem částku 22 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení těchto prostředků, z kterých, jak žalobkyně tvrdila a žalovaný se tvrzení nikterak nebránil, soud neměl důvod neuvěřit, že žalovaný vrátil pouze 12 448 Kč. V řízení tak bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 552 Kč, představující rozdíl mezi zapůjčenou jistinou a částkou, kterou žalovaný žalobkyni vrátil před podáním žaloby. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.13. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 15. 6. 2026, a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila dne 11. 6. 2026 (doručení viz ust. § 753 o. z.) s určením data splatnosti do 3 dnů, tedy do 14. 6. 2026. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 15. 6. 2026. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu v příslušenství zamítl.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla výraznější neúspěch ve věci oproti svému úspěchu ve věci.