219 C 64/2026-41 – Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovanou dne 11. 6. 2024 uzavřela smlouvu, na jejímž základě byl žalované poskytnut revolvingový úvěr ve výši 50 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr vrátit v měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč splatných nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientské zóny a po následném zaslání verifikační platby. Žalovaná neuhradila splátku splatnou dne 15. 11. 2024, proto žalobkyně přistoupila po zaslání druhé upomínky k zesplatnění úvěru. Žalovaná tak žalobkyni dluží jistinu ve výši 50 000 Kč, náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 8. 3. 2026 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, k jednání se, ač řádně předvolána, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o. s. ř.“/).3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:4. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 6. 2024 včetně dokumentu „předsmluvní informace“ soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované převodem na účet č. 123-7913500247/0100 částku 50 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit ve dvanácti měsíčních splátkách po 7 500 Kč, poslední splátka měla být splatná dne 15. 6. 2025. Žalovaná se dále zavázala zaplatit úrok ve výši 15 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 435,03 %. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že žalovaná je povinna zaplatit 500 Kč za první upomínku a 500 Kč za druhou upomínku ze strany žalobkyně, pakliže se dostane do prodlení s úhradou splátky, přičemž bylo sjednáno, že žalobkyně poskytne žalované lhůtu k úhradě dlužné splátky alespoň 30 dnů. Pakliže by ani po dvou upomínkách nedošlo k zaplacení dlužné částky, byla sjednána možnost žalobkyně přistoupit k zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla žalovaná výslovně označena jako spotřebitel. Z potvrzení o platbě ze dne 11. 6. 2024 vyplývá, že žalovaná zaplatila na účet žalobkyně verifikační platbu ve výši 1 Kč.5. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že žalobkyně převedla dne 11. 6. 2024 na účet č. 123-7913500247/0100 částku 50 000 Kč.6. Z upomínky ze dne 20. 11. 2025 a upomínky ze dne 5. 12. 2025 a emailové korespondence vyplývá, že žalovaná byla upomínána o zaplacení dlužné částky včetně upozornění na zaplacení nákladů za upomínání a možnosti zesplatnění úvěru.7. Z předžalobní výzvy a podacího lístku bylo zjištěno odeslání předžalobní výzvy žalované dne 21. 2. 2026. Výzva obsahovala rovněž oznámení o zesplatnění úvěru.8. V části II. smlouvy o úvěru byly uvedeny obecné postupy posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Z přílohy č. 1 smlouvy – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele – bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je svobodná, bezdětná, má příjmy z podnikání. Její průměrný příjem za poslední 3 měsíce činí , částka, , její měsíční výdaje tvoří náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč, další finanční závazky ve výši celkem 26 330 Kč tvořené několika úvěry a výdaje v podobě sázek ve výši 3 333 Kč. Lustrace v příslušných databázích byla negativní. Ze žalobkyní předložených listin však nebylo zjištěno, že by žalobkyně u žalované před poskytnutím úvěru skutečně ověřovala její schopnost jakožto spotřebitele úvěr splácet, tj. zejména ověřovala její příjmy a výdaje. Jelikož žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy i z označení její osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá právní vztah pod úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Z výpisu systému ARAD České národní banky soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u nových korunových kontokorentních a revolvingových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice ke dni 30. 6. 2024 činila 14,95 % ročně.10. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 11. 6. 2024 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované převodem na její bankovní účet částku ve výši 50 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve 12ti měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka měla být splatná dne 15. 6. 2025. Žalovaná se dle tvrzení žalobkyně dostala do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 11. 2024.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.14. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by před poskytnutím úvěru s odbornou péčí ověřila schopnost žalované úvěr splácet. V tomto směru pouze uvedla, že u žalované došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti a vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, nepředložila však žádné důkazy prokazující, že by příjmy a výdaje žalované jakkoliv ověřovala. I pokud by takový proces prokázala, nejednalo by se o dostatečnou aktivitu ze strany úvěrujícího k zjištění, zda spotřebitel schopný splácet je či není. Je třeba zkoumat celkovou finanční situaci spotřebitele prostřednictvím zjištění a ověření příjmů, výdajů, závazků a dalších faktorů ovlivňujících úvěruschopnost.15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalované) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a § 120 o. s. ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr neunesla.16. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky p