219 C 78/2026-32 – Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 37 186 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovanou byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalované dne 23. 7. 2025 poskytnut na její účet č. , č. účtu, úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 7 186 Kč do 23. 1. 2026, žalovaná však nevrátila ničeho. Smlouva byla uzavřena po registraci žalované na webových stránkách právní předchůdkyně, přičemž žalovaná byla povinna pro ověření totožnosti zaslat verifikační platbu. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jí bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaná se k jednání, ač řádně předvolána, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“/).3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, a žalovaná uzavřely smlouvu, kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované částku 30 000 Kč představující neúčelový spotřebitelský úvěr. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit v 8 splátkách po 5 487,56 Kč a zaplatit úrok ve výši 112 % ročně, celkem měla žalovaná zaplatit 43 900,48 Kč. Roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 191,80 %. Ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že žalovaná vystupuje jako spotřebitel. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně převedla 23. 7. 2025 na účet žalované č. , č. účtu, částku 30 000 Kč.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 2. 2026 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a že žalovaná byla o postoupení informována. Z upomínky ze dne 25. 11. 2025, opakované výzvy k úhradě ze dne 23. 12. 2025 a výzvy ze dne 23. 1. 2026 bylo zjištěno, že žalovaná byla upomínána o zaplacení dlužné částky a zesplatnění úvěru. Z předžalobní výzvy a podacího lístku vyplývá odeslání předžalobní výzvy, v níž byla určena lhůta k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, žalované dne 24. 2. 2026.6. Z výpisu systému ARAD České národní banky soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u nových korunových kontokorentních a revolvingových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice ke dni 31. 7. 2025 činila 14,51 % ročně.7. Ze žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně u žalované před poskytnutím úvěru skutečně ověřovala jakýmkoli způsobem schopnost žalované jakožto spotřebitele úvěr splácet, vycházela pouze z tvrzení žalované o výši jejích příjmů a výdajů.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Jelikož žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy i z označení její osoby ve smlouvě rodným číslem a číslem občanského průkazu, spadá právní vztah pod úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.12. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru jakýmkoli způsobem s odbornou péčí ověřila schopnost žalované úvěr splácet. Je přitom třeba zkoumat celkovou finanční situaci spotřebitele prostřednictvím zjištění a ověření příjmů, výdajů, závazků a dalších faktorů ovlivňujících úvěruschopnost. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalované) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. a § 120 o.s.ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr neunesla.13. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.14. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla na její účet částku 30 000 Kč, přičemž žalovaná nezaplatila žalobkyni ničeho. Žalovaná netvrdila, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyni cokoliv zaplatila. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalované, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaná na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena ve smyslu § 1879 o. z., co do částky 30 000 Kč bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 30 000 Kč představující nesplacenou jistinu, vydat. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele (§ 1958 o. z.). Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 7 186 Kč včetně úroku z prodlení z této částky, soud žalobu zamítl.15. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni podle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán až od 3. 3. 2026. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 24. 2. 2026, kdy odeslala žalované předžalobní výzvu k plnění s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalované dle § 573 o. z. doručena dne 27. 2. 2026, tedy třetí pracovní den po odeslání, splatnost nastala 2. 3. 2026 a ode dne následují