5 C 251/2022-89 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení zažalované částky s tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou obchodní podmínky banky. Na základě této smlouvy banka umožnila žalovanému čerpat úvěr do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 30 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,5 % vyčerpané výše úvěru, spolu s úroky a poplatky. Splátky však neplnil řádně a včas a byl tak v prodlení, pročež banka dne [datum] v souladu se smluvními ujednáními prohlásila dluhy z úvěru za splatné. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od svých právních předchůdců smlouvami o postoupení pohledávky ze dne [datum] a [datum]. Žalobkyně se po žalovaném domáhala neuhrazené jistiny ve výši 29 916,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 010 Kč za dobu od [datum] do [datum], poplatků ve výši 1 797 Kč, úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 29 916,01 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 29 916,01 Kč od [datum] do zaplacení. Přes výzvu žalovaný na svém dluhu ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má bydliště na území České republiky. 4. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 6. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] (prokázáno uvedenou smlouvou). Původní věřitelka dle uzavřené smlouvy poskytla žalovanému úvěr do výše smluveného limitu 30 000 Kč, který žalovaný čerpal a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách včetně příslušenství a smluvených poplatků. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 23,99 % ročně (prokázáno výpisem z účtu kreditní karty). Protože žalovaný nehradil úvěr v souladu se smlouvou a podmínkami, původní věřitelka úvěr zesplatnila ke dni [datum] a vyzvala žalovaného k úhradě zbylé části dluhu (prokázáno prohlášením o okamžité splatnosti). Žalobkyně nabyla pohledávku od svých právních předchůdců smlouvami o postoupení pohledávek (prokázáno smlouvami ze dne [datum] a [datum]). Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno a byl řádně vyzván ke splnění dluhu (prokázáno dopisem ze dne [datum]). Žalovaný tak dluží žalobkyni ke dni podání žaloby zažalovanou částku a příslušenství (sjednaný úrok a zákonný úrok z prodlení). 7. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál a úvěr v termínu splatnosti nezaplatil. Tím se žalovaný dostal dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. přiznal soud žalobkyni zákonný ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 9. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná a náleží ji plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobkyně je plátcem této daně. Konkrétně má žalobkyně nárok na náhradu částky: -) 1 269 Kč (zaplacený soudní poplatek), o) Advokát žalobkyně učinil v řízení celkem tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu), návrh ve věci samé, výzva k plnění (§ 11 odst. 1 písm. d/; vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu). o) Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby činí 3 x 2 380 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu). o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu). -) 1 688 Kč (náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobkyně a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem tak má žalobkyně nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 10 997 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se přisouzená částka podrobí testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právní služby.