4 C 61/2023-14 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 3 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila skutečností, že dne 2.9.2008 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba] ([anonymizována tři slova]) s žalovaným smlouvu, na jejímž základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že peněžní prostředky vrátí společně se souhrnným poplatkem 6 960 Kč. Vše se žalovaný zavázal splatit v 53 týdenních splátkách. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Žalovaný na pohledávce uhradil částku 13 960 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní a [právní předchůdkyní žalobkyně] dne 24.8.2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po zaslání výzvy k plnění. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky ustanovení § 115a občanského soudního řádu, rozhodl soud v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne 2.9.2008 [číslo] uzavřené mezi [právní předchůdkyní žalobkyně] a žalovaným soud zjistil, že žalovanému poskytla [právní předchůdkyně žalobkyně] částku 10 000 Kč s poplatkem ve výši 6 960 Kč. Výše uvedené částky se žalovaný zavázal splatit v 53 týdenních splátkách. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24.8.2018 uzavřené mezi žalobkyní a [právní předchůdkyní žalobkyně], seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni ke dni 24.8.2018. Z výzvy k plnění ze dne 26.4.2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění dlužné částky. 5. Při právním hodnocení věci soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“), zejména § 39, § 657 a 658. 6. Dle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 7. Dle § 657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 8. Dle § 657 odst. 1,2 ObčZ Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Při půjčce nepeněžité lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věcí lepší jakosti, zpravidla téhož druhu. 9. Soud vzal za prokázané, že došlo k uzavření smluv o půjčce mezi žalovaným a [právní předchůdkyní žalobkyně]. Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které se zavázal vrátit. 10. Soud se zabýval souhrnným poplatkem, který byl v případě smlouvy na půjčku 6 960 Kč. Soud souhrnný poplatek posoudil podle obsahu ujednání a odpovídá úroku z půjčky, kdy ekonomickou podstatou a účelem úroku z půjčky či úvěru je poskytnutí protiplnění, úplaty, ceny za přenechání peněžitých prostředků na danou půjčku na určitou dohodnutou dobu. Souhrnný poplatek je dle svého účelu úrokem jakožto cenou za poskytnutí finančních prostředků. V případě obou půjček byla sjednána splatnost v 53 týdenních splátkách, tedy vždy 161 dní. Tedy v případě smlouvy je úrok 69,60 % na 161 dní. 11. Dle rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 - Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.„ V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.“ 12. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 253 odst. 1 tr. zák. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a více za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá. 13. Dle usnesení ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003 – Ke spáchání trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 TrZ se nevyžaduje, aby lichvářskou povahu měla samotná půjčená peněžní částka (jistina), kterou má dlužník vrátit, ale postačí, má-li takovou povahu třeba jen sjednaný lichvářský úrok (např. ve výši 66 % ročně), který je příslušenstvím pohledávky vzniklé půjčkou peněz. 14. Soud s ohledem na výše uvedené vyhodnotil ujednání smluv o půjčce v rozsahu souhrnného poplatku ve výši 6 960 Kč jako v rozporu s dobrými mravy. 15. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně již částku 13 960 Kč na půjčku ve výši 10 000 Kč uhradil, soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 16. Vzhledem k tomu, že je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu, je dle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku povinná zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení v jeho výši odpovídající § 1 vládního nařízení číslo 142/1994 Sb. v platném znění, když úrok z prodlení požadovala v tomto rozsahu. Soud kapitalizovaný úrok z prodlení pouze vyjádřil jiným způsobem, a to tak, že jej přiznal žalobkyni jako nekapitalizovaný. 17. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř, kdy účastník řízení, který má v řízení převážně úspěch má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. V tomto řízení byl z větší části úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevnikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.