1 C 269/2025-81 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 35 500 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne 17. 12. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaná čerpala úvěr částkou ve výši 33 500 Kč. Žalovaná měla úvěr splácet ve 12 splátkách, kdy žalovaná měla splácet v každé splátce úrok ve výši 15 % měsíčně, tj. 5 025 Kč měsíčně a v poslední splátce měla s tímto úrokem uhradit i celou jistinu dluhu. Dále byl v případě prodlení sjednán poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč, pročež žalobkyně požaduje částku 1 000 Kč za dvě písemné upomínky. Žalovaná neuhradila žalobkyni na svůj dluh ničeho.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 17. 12. 2024 nazvané úvěrová smlouva soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 17. 12. 2024 smlouvu o úvěru. Jistina úvěru byla sjednána ve výši 33 500 Kč. Z výpisu z účtu (detail pohybu) soud zjistil, že částka 33 500 Kč byla žalované vyplacena dne 17. 12. 2024 na bankovní účet žalované. Žalovaná měla úvěr splácet ve 12 splátkách, kdy žalovaná měla splácet v každé splátce úrok ve výši 15 % měsíčně, tj. 5 025 Kč měsíčně a v poslední splátce měla s tímto úrokem uhradit i celou jistinu dluhu. Dále byl v případě prodlení sjednán poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 4. 2025 a podacího lístku ze dne 21. 4. 2025 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná na úvěr ničeho neuhradila, čemuž žalovaná neodporovala.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny nazvané jako Datový výstup z Credit Info CEE, že žalobkyně uvedla do kolonek aktivní insolvence: NE, negativní registr SOLUS: bez negativního záznamu, pozitivní registr SOLUS: 0 Kč, centrální evidence exekucí: 0. Z listiny nazvané Příloha č. 1 Posouzení úvěruschopnosti Spotřebitele soud zjistil, že žalobkyně uvedla do kolonek rodinný stav: svobodná, počet vyživovaných dětí: 2, vzdělání: vyučena, příjem prohlášený spotřebitelem: 24 000 Kč, příjem nalezený na bankovním účtu: 20 333 Kč, náklady na bydlení prohlášené spotřebitelem: 5 000 Kč, minimální částka nákladů: 4 000 Kč, náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti prohlášené spotřebitelem: 500 Kč, náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti nalezené na bankovním účtu 5 239 Kč, finanční závazky prohlášené spotřebitelem: 2 000 Kč, finanční závazky nalezené na bankovním účtu: 220 Kč. Jednalo se však jen o tvrzení, která nebyla žalobkyní prokazována.4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:5. Žalobkyně s žalovanou uzavřeli dne 17. 12. 2024 smlouvu o úvěru. Jistina úvěru byla sjednána ve výši 33 500 Kč. Částka 33 500 Kč byla žalované vyplacena dne 17. 12. 2024 na bankovní účet žalované. Žalovaná měla úvěr splácet ve 12 splátkách, kdy žalovaná měla splácet v každé splátce úrok ve výši 15 % měsíčně, tj. 5 025 Kč měsíčně a v poslední splátce měla s tímto úrokem uhradit i celou jistinu dluhu. Dále byl v případě prodlení sjednán poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč. žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku. Žalovaná na úvěr ničeho neuhradila.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované:Žalobkyně nepředložila soudu (neprokázala) žádný důkaz týkající se tvrzení žalobkyně o příjmech a výdajích žalované, který by prokazoval řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatelky spotřebitelského úvěru.6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče, měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nedoložila, že by ověřovala příjmy a výdaje žalované.16. Konečně žalobkyně pracovala jen s vybranými informacemi, nežádala výpisy z bankovního účtu žalované (ani netvrdila, že by žalovaná účet neměla), což též svědčí o laxním přístupu žalobkyně nejen k zájmům svým, ale zejména k zájmům (spotřebitele) žalované.17. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.