4 C 129/2025-56 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 817 914,13 Kč s příslušenstvím po žalované s odůvodněním, že žalovaná dne , datum, uzavřela s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla částku 800 000 Kč. K čerpání úvěru došlo bezhotovostně žalovanou dne , datum, . Žalovaný se zavázal částku splatit společně s úrokem z úvěru ve výši 12,99% ročně ve splátkách po 13 876 Kč. V rámci smlouvy bylo sjednáno i pojištění schopnosti splácet ve výši 1 567 Kč měsíčně. Žalobkyně ke zjištění informací o osobním stavu a ekonomickému fungování žalovaného a jejich vyhodnocení pro schopnost splácet uvedla, že tímto úvěrem měly být konsolidovány již dříve poskytnuté, řádně splácené úvěry. Uvedla, že použila tzv. ekonomický model, který je spolehlivější a není oprávněna žádat předložení např. nájemní smlouvy. Doplnila, že z účtu, který měl žalovaný u ní veden zjistila jeho průměrný příjem 24 735 Kč s tím, že dosavadní splátky činily 7 500 kč a 4 556 Kč a v rámci revolvingového úvěru 250 Kč. Výdaje žalovaného žalobkyně určila částkou 10 855 Kč. Jelikož žalovaný neplnil svůj závazek hradit poskytnutou částku v pravidelných splátkách, i po předchozím upozornění, došlo k zesplatnění úvěru dne , datum, . Žalobkyně požaduje mimo jistinu i úrok z úvěru a úrok z prodlení ode dne následujícího po zesplatnění, tedy , datum, . Žalovaná uhradila celkově na svůj závazek částku 80 739,77 Kč. Žalovaná neuhradila ničeho dalšího po zaslání předžalobní výzvy.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Rumunska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaná má bydliště hlášené dle ISZR na adrese , adresa, . Cizinecká policie ani jiné orgány státní správy nemají informace o tom, že by se adresa bydliště žalované změnila. Soud tedy uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavřené smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.4. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, s dodatku ke smlouvě ze dne , datum, a všeobecných obchodních podmínek zjistil, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout částku 800 000 Kč, které jí měla žalovaná vrátit v pravidelných splátkách společně s úrokem ve výši 12,99% ročně a pojištěním ve výši 1 567 Kč měsíčně po 13 876 Kč. Ze smlouvy bodu 2.2 vyplývá, že nově sjednaným úvěrem měly být konsolidovány dva úvěry, a to ve výši 500 969 Kč a 298 201 Kč. Z bodu 7.1 smlouvy soud zjistil, že bylo sjednáno i pojištění úvěru. Sazby poplatků soud zjistil ze Sazebníku poplatků. Z bodu 8.2 smlouvy soud zjistil, že si smluvní strany ujednaly právo žalobkyně zesplatnit celý úvěr v případě porušení podmínek splácení úvěru žalovaným. Z posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně vycházela pro posouzení úvěruschopnosti z příjmu žalované 25 000 Kč, což ověřila nahlédnutím do výpisu z účtu žalované. Žalovaná uvedla jako výdaje 2 000 Kč a 4 500 Kč na bydlení. Celkové měsíční splátky byly ve výši 12 306 Kč a nové splátkové zatížení by činilo 14 126 Kč. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaná , datum, čerpala předmětný úvěr. Z upomínek ze dnů , datum, , , datum, a , datum, soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k plnění a informovala jí i o zesplatnění celého úvěru. Z podkladů pro soudní konání soud nezjistil nic podstatného pro řízení.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 z