4 C 152/2024-137 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 99 441,8 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované částku 50 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 62 824 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Tyto částky měla splácet v 21 měsíčních splátkách po 5 373 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala majetkové a osobní poměry žalované v době sjednání smlouvy prostřednictvím údajů vyplněných v zákaznické kartě žalovanou. Žalovaná uhradila částku 11 846 Kč. Dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaná dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzvána k plnění.2. Žalovaná se prostřednictvím jí ustanoveného opatrovníka jako osobě neznámého pobytu vyjádřila s tím, že nebyla řádně ověřena úvěruschopnost žalované v době sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žádala započtení provedených plateb na poskytnutou jistiny a vyhodnocení platnosti uzavřené smlouvy soudem.3. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Zaplacení částky 8 506,16 Kč, zaplacení částky 52 781,64 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 733,97 Kč, kapitalizovaného úroku 2 814,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 506,16 Kč od , datum, do zaplacení, úroků ve výši 26,16 % ročně z částky 46 660,16 Kč od , datum, do zaplacení.4. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované částku 50 000 Kč, jak žalovaná stvrdila podpisem smlouvy. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 60 115 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Úroková sazba byla sjednána ve výši 86 %. Doplňkové pojištění činilo 2 709 Kč za celou dobu splácení. To vše měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v měsíčních splátkách po 5 373 Kč ( smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo smlouvy, a smluvní podmínky ). Ze zákaznické karty ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání, je vdaná, pracuje na plný úvazek jako operátor ve , právnická osoba, . Čistý příjem uvedla 23 260 Kč, další čisté příjmy domácnosti 20 000 Kč. Externí a interní splátky uvedla 0 Kč. Odhadované měsíční výdaje činily 6 000 Kč. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná zaplatila v roce 2022 dvakrát 5 373 Kč a dvakrát 200 Kč. V roce 2023 zaplatila žalovaná 700 Kč.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , seznamem postoupení pohledávky, soud zjistil, že dni , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.6. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění do , datum, . Předžalobní výzvy byla odeslána dne , datum, .7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.16. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.17. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkla