19 C 192/2019-32 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou ze dne 11. 11. 2019 se domáhala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 1 451 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 25. 7. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně je organizační složkou státu zřízenou opatřením ministerstva vnitra mimo za účelem správy a provozu azylových zařízení. Žalovaný byl od 14. 9. 2018 evidován v pobytovém středisku [obec], [ulice a číslo], [obec] – [část obce] a pobíral finanční příspěvek namísto stravy. Žalovanému byl dne 2. 4. 2019 vyplacen příspěvek předem na dobu 14 dnů ve výši 1 848 Kč. Dne 4. 4. 2019 žalovaný pobytové středisko opustil, čímž na příspěvek ztratil nátok. Žalovaný byl dne 18. 4. 2019 odepsán pro svévolný odchod; za poslední den jeho pobytu v azylovém zařízení mu náleží finanční příspěvek, který mu byl odečten od celkového dluhu. Žalovaný obdržel příspěvek ve výši 1 848 Kč, právní důvod poskytnutí příspěvku byl na 11 dnů, tedy ve výši 1 451 Kč, avšak opuštěním azylového zařízení odpadl. Vyplacený příspěvek namísto stravy byl žalovanému vyúčtován dne 12. 6. 2019 pod č.j. UT-17032/2019, po zjištění místa pobytu žalobkyně žalovaného písemně vyzvala dopisem č.j. 18433/2019 ze dne 27. 6. 2019 k uhrazení dlužné částky v termínu do 24. 7. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci samé nebylo nařízeno jednání, neboť účastníci se výslovně práva účasti na projednání věci vzdali, resp. s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř.). 3. Soud po zjištění, že žalovaný je státním příslušníkem Irácké republiky, se zabýval otázkou, zda je dána pravomoc českých soudů a jaký právní režim bude nutno na danou právní věc aplikovat. Protože mezi Českou republikou a Iráckou republikou není uzavřena smlouva o právní pomoci, soud aplikoval čl. 4 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle kterého nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Soud tak dospěl k závěru, že pravomoc českých soudů v této věci je dána, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Aplikovatelným hmotným právem je české hmotné právo ve smyslu článku 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, neboť nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Lze shrnout, že soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů a aplikován bude český právní režim. 4. Na základě provedeného dokazování, a to z vyúčtování vyplacené finančního příspěvku, výzvy k úhradě ze dne 27. 6. 2019, obálky listovní zásilky, zprávy Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky a sdělení Krajského soudu v Ostravě bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila žalovanému dne 2. 4. 2019 finanční příspěvek ve výši 1 848 Kč na dobu 14 dnů; žalovaný svévolně pobytové středisko v Havířově opustil dne 4. 4. 2019. Výzvou ze dne 27. 6. 2019 s termínem do 24. 7. 2019 byl žalovaný písemně vyzván k vrácení částky ve výši 1 451 Kč. U Krajského soudu v Ostravě bylo vedeno řízení o přezkumu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany žalovaného; řízení bylo ukončeno rozsudkem ze dne 7. 5. 2019. 5. Soud vzhledem ke shora zjištěným závěrům dokazování žalobě v plném rozsahu vyhověl, když žalobkyně prokázala důvodnost svého žalobního požadavku. Žalovanému byla dle § 42 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů, poskytnuta částka - finanční příspěvek namísto stravy ve výši odpovídající částce životního minima, přičemž právo na tento příspěvek vzniká pouze za dny, po které je žadatel přítomen v azylovém zařízení. Žalovanému byl poskytnut příspěvek předem na 14 dnů, avšak žalovaný nebyl v azylovém zařízení přítomen 11 dnů, takže je povinen poskytnutý příspěvek vrátit, neboť se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, právní důvod plnění odpadl (§ 2991 odst. 1, 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o.z.). Podle § 3003 o. z. je povinen jako nepoctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení v plné výši vydat. K vrácení byl řádně vyzván, svou povinnost však nesplnil, je tedy od 25. 7. 2019 v prodlení s úhradou peněžité částky. Žalobkyni tak dále vzniklo oprávnění požadovat po něm v souladu s ust. § 1970 o. z. úrok z prodlení z dlužné částky, který odpovídá nařízení vlády č. č. 351/2013 Sb. Dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán dlužnou částku i s příslušenstvím žalobkyni uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku. 6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada – za dva úkony (výzva k plnění a podání žaloby k soudu) dle vyhl. č. 254/2015 Sb. 7. Žalobkyně byla ze zákona osvobozena od placení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, poplatková povinnost stíhá podle výsledku řízení žalovaného (§ 2 odst. 3. cit. zákona). Žalovanému proto bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, a to dle položky č. 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu citovaného zákona.