17 C 149/2021-55 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Okresnímu soudu v Karviné doručena dne 22. 12. 2020, domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 589,47 Kč spolu s 9,00% úrokem z prodlení z částky 19 994,47 Kč za dobu od 29. 9. 2018 do zaplacení, částky 5 082,55 Kč jako kapitalizovaného úroku a částky 595 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení uplatněnou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2019 od společnosti [právnická osoba], která tuto pohledávku nabyla od původní věřitelky [právnická osoba], kdy tato společnost uzavřela se žalovaným dne 28. 5. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 760 Kč, žalovaný neuhradil jistinu ve výši 19 994,47 Kč. 2. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila v přípise ze dne 19. 5. 2022, že se nedochovaly žádné podklady k ověřování úvěruschopnosti žalovaného než ty, které již byly soudu předloženy. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba, výzva k vyjádření a všechny další soudní písemnosti byly žalovanému doručeny do vlastních rukou oproti podpisu dne 19. 9. 2022 na adrese v [obec], [ulice a číslo]. 4. K nařízenému jednání se zástupce žalobkyně ani žalovaný nedostavili, ačkoliv byli řádně a včas předvoláni. Zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvil dopisem ze dne 13. 9. 2022, žalovaný svoji neúčast neomluvil. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 5. V daném řízení bylo prokázáno na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 5. 2018, že smlouva byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, jejím předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru ve výši do 35 000 Kč Dohoda není podepsána klientem, neobsahuje žádné prohlášení o tom, že by mu prostředky byly skutečně předány. Nebylo žádným způsobem prokázáno, jakým způsobem byla ověřována totožnost žalovaného při uzavření smlouvy; ze strany žalovaného zde nebyla žádná aktivní činnost, např. verifikační platba uhrazená na účet věřitelky ani zaslání fotokopie osobních dokladů či výpisu z bankovního účtu. Není tedy zřejmé, kdo jednal s věřitelskou společností, zda to byl skutečně žalovaný a zda s původní věřitelkou někdo vůbec o takové smlouvě jednal. 6. Dále bylo v řízení prokázáno na základě sdělení [právnická osoba] ze dne 19. 9. 2022, že žalovaný [celé jméno žalovaného] byl mimo jiné v období od 1. 5. 2018 do 31. 7. 2018 majitelem a jediným disponentem účtu č. [bankovní účet]. Na základě výpisů z účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] za období od 1. 5. 2018 do 31. 7. 2018 bylo prokázáno, že žalovaný čerpal z úvěru dne 5. 7. 2018 částku 760 Kč, dne 28. 5. 2018 částku 4 000 Kč + 4 000 Kč, dne 3. 6. 2018 částku 2 000 Kč, dne 4. 6. 2018 částku 5 000 Kč, dne 8. 6. 2018 částku 2 000 Kč a dne 10. 6. 2018 částku 3 000 Kč. 7. Podle interního dokladu o odeslané poště ze dne 7. 11. 2020 byla na adresu skutečného bydliště žalovaného v [obec], [ulice a číslo] odeslána obyčejná zásilka obsahující předžalobní výzvu žalobkyně a oznámení postupitele o postoupení pohledávky. 8. V řízení bylo nakonec prokázáno na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně přílohy obsahující seznam postoupených pohledávek, že v řízení uplatněnou pohledávku nabyla od původní věřitelské společnosti společnost [právnická osoba] Ta pak postoupila pohledávku na základě smlouvy ze dne 19. 12. 2019 na žalující společnost. 9. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: z výpisů z bankovního účtu žalovaného bylo zjištěno, že v době od 1. 5. 2018 do 31. 7. 2018 byly na jeho účet č. [bankovní účet] převedeny peněžní prostředky v celkové výši 20 760 Kč, to odpovídá tvrzení žalobkyně obsaženému v žalobě, šlo o čerpání z úvěrových prostředků od společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] majitelem a jediným disponentem tohoto účtu byl v té době žalovaný. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru soud neučinil žádná zjištění, jelikož se jedná o nepodepsanou listinu, chybí zde zejména podpis žalovaného. Nebylo nijak prokázáno, jakým způsobem měla být ověřována totožnost žalovaného, který měl být podle této smlouvy úvěrovaným. Ze strany žalovaného zde nebyla žádná aktivní činnost, např. verifikační platba na účet úvěrující společnosti, či zaslání fotokopie osobních dokladů nebo výpisu z bankovního účtu. Není tedy zřejmé, kdo jednal se společností [právnická osoba] dne 28. 5. 2018 a zda to byl skutečně žalovaný. Ze smluv o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že první z nich byla uzavřena dne 18. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a společností [právnická osoba] jako postupníkem a druhá dne 19. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a předmětem postoupení byly pohledávky postupitele uvedené v seznamech postoupených pohledávek, které oba obsahují i pohledávku za žalovaným uplatněnou v tomto řízení. Podle dokladu žalobkyně o odeslání pošty obyčejnou zásilkou bylo zjištěno, že dne 7. 11. 2020 byla na adresu žalovaného odeslána zásilka obsahující předžalobní výzvu žalobkyně a oznámení postupitele o postoupení pohledávky. 10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 11. Aktivní legitimace žalobkyně ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku v tomto řízení vyplývá z písemně uzavřených smluv o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 a ze dne 19. 12. 2019, na základě kterých nejprve nabyla v řízení uplatněnou pohledávku od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] společnost [právnická osoba], a poté žalující společnost. V řízení naopak nebylo prokázáno uzavření řádné smlouvy o úvěru mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, když předložené listiny neobsahují podpis žalovaného, žalobkyně ani neprokázala, že by totožnost žalovaného při sjednávání smlouvy byla řádně ověřena a že by se jednalo o skutečný projev vůle žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet postupně od 28. 5. 2018 do 5. 7. 2018 částku 20 760 Kč. Za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření platné smlouvy o úvěru, je třeba převedení částky 20 760 Kč na bankovní účet žalovaného právně hodnotit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, respektive po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně. Podle tvrzení žalobkyně v současné době zůstává dlužná jistina ve výši 19 994,47 Kč, proto soud žalobě vyhověl z titulu bezdůvodného obohacení pouze co do částky 19 994,47 Kč. 12. Nad rámec výše uvedeného je nutno uvést, že žalobkyně ani po výzvě soudu nepředložila soudu žádné doklady o tom, jakým způsobem zjišťovala a jakým způsobem vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z výše uvedeného vyplývá, že uzavřenou smlouvu o úvěru, která je ve skutečnosti smlouvou o zápůjčce, by soud vyhodnotil jako neplatnou, i kdyby byla prokázána vůle žalovaného takovou smlouvu uzavřít. 13. Soud tedy žalobě vyhověl z titulu vydání bezdůvodného obohacení co do částky 19 994,47 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky v sazbě 8,25 % ročně platné k prvnímu dni prokázaného prodlení, tj. od 15. 11. 2020 do zaplacení. 14. Žalovaný byl prokazatelně požádán o vydání bezdůvodného obohacení v předžalobní upomínce ze dne 7. 11. 2020 (ačkoliv se nejednalo o výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, ale o předžalobní upomínku k úhradě dluhu ze smlouvy úvěru), která byla téhož dne odeslána jako obyčejná zásilka na adresu žalovaného. Při nedostatku dokladu o doručení soud vycházel z obsahu ustanovení § 573 občanského zákoníku, podle kterého se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 11. 11. 2020. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle obsahu předžalobní výzvy byl žalovaný povinen platit do 3 dnů, tj. do 14. 11. 2020 a po marném uplynutí této lhůty se dostal dne 15. 11. 2020 do prodlení. Od tohoto dne je žalovaný povinen platit úrok z prodlení v tehdy platné výši 8,25 % ročně. 15. Pokud žalobkyně požadovala dalších 5 082,55 Kč z t