17 C 69/2022-60 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla doručena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 11. 11. 2020 a Okresnímu soudu v Karviné postoupena dne 4. 3. 2022, domáhala po žalovaném zaplacení částky 46 002,19 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že danou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2020 od [právnická osoba] a.s., [IČO], která sama tuto pohledávku nabyla od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2020, kdy tato společnost uzavřela dne 13. 2. 2018 se žalovaným smlouvu o„ rychlé půjčce“, na jejímž základě pak poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku se smluvním úrokem ve výši 14,90 % ročně i spolu s dalšími poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se do prodlení s hrazením splátek, proto původní věřitelka v souladu se smlouvou prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný ke dni 27. 4. 2020. Jeho dluh nyní činí na jistině 45 502,19 Kč, na smluvním úroku 3 043,01 Kč a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení 604,41 Kč. Žalovaný byl o úhradu dluhu opakovaně upomínán ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. 2. V dopise ze dne 11. 11. 2022 žalobkyně doplnila tvrzení ohledně zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání předmětné smlouvy. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy o Rychlé půjčce č. 2558903. Žádost klienta byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, jak je uvedeno výše, banka žádosti klienta vyhověla. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba, výzva k vyjádření a všechny další soudní písemnosti byly žalovanému doručeny na adresu jeho trvalého bydliště v [obec] - [část obce], [ulice a číslo], kam mu soud doručil podle ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. zásilku formou uložení zásilky na poště a následného vhození zásilky do poštovní domovní schránky. Fikce doručení nastala dne 25. 11. 2022. 4. K jednání, které bylo u zdejšího soudu nařízeno na den 13. 12. 2022, se zástupce žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Zástupce žalobkyně omluvil svoji neúčast dopisem ze dne 10. 11. 2022. Žalovaný se z neúčasti u jednání neomluvil, přestože byl řádně a včas předvolán, předvolání k jednání mu bylo doručeno současně se žalobou a výzvou k vyjádření dne 25. 11. 2022, kdy nastala fikce doručení podle ustanovení § 49 o. s. ř. Soud jednal ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, resp. zástupců, když v dané věci bylo možno jednat a posléze rozhodnout na základě dosavadního obsahu spisu. 5. V daném řízení bylo prokázáno na základě návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce ze dne 13. 2. 2018 a na základě akceptace návrhu ze dne 13. 2. 2018, že smlouva byla uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovaným, jejím předmětem bylo poskytnutí peněžitých prostředků ve výši 60 000 Kč převodem na označený bankovní účet žalovaného. Zápůjčka měla být splácena v celkem 60 měsíčních splátkách, kdy první z nich byla splatná dne 19. 3. 2018 ve výši 844,33 Kč a další splatná vždy do 18. dne každého dalšího kalendářního měsíce ve výši 1 425 Kč měsíčně po 1 200 Kč. Úroky z úvěru byly dohodnuty ve výši 14,90 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru nebyl sjednán. 6. Žalobkyně po výzvě soudu předložila soudu doklady o tom, jakým způsobem její právní předchůdkyně zjišťovala a jakým způsobem vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Žalovaný uvedl sám v návrhu na uzavření smlouvy svůj příjem ve výši 20 000 Kč měsíčně, neuvedl ale žádné výdaje. Podle jeho tvrzení je svobodný, bydlí v družstevním bytě, je zaměstnán jako manuální pracovník u společnosti S [anonymizováno] [právnická osoba] od března 2012. Po výzvě soudu žalobkyně předložila dva interní doklady původní věřitelské společnosti [právnická osoba], podle kterého banka uzavřela šetření (bez bližších údajů) tak, že žalovaný subjekt je v pořádku, nebyla nalezena negativní informace. Dalším předloženým interním dokladem je protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, kde rovněž zcela absentují konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného, jde zde pouze obecná informace o tom, že žalovaný byl prověřován v dostupných databázích dlužníků a sám uvedl svůj příjem ve výši 20 000 Kč, aniž by tato informace byla jakkoli prověřována. 7. Dále bylo v řízení prokázáno na základě dokladu nazvaného„ souhrnný výpis pohybů na účtě“ za období od 1. 1. 2000 do 8. 6. 2020, že žalovanému byla dne 13. 2. 2018 poskytnuta úvěrová částka 60 000 Kč. Žalovaný podle tohoto dokladu uhradil celkem 31 244,31 Kč, kdy žalobkyně tuto částku započetla částečně na úhradu smluvních poplatků nebo úroků. Žádná ze stran nepředložila soudu jiný doklad prokazující výši uhrazené částky, žádná ze stran ani netvrdila, že by byla ve skutečnosti zaplacena jiná částka. 8. Žalobkyně nepředložila soudu žádný doklad o odeslání předžalobní výzvy na adresu žalovaného, soud proto vycházel z fikce, že žalovaný byl řádně poprvé vyzván k úhradě svého dluhu až po doručení žaloby (č.l. 32 spisu), kdy fikce doručení nastala dne 27. 12. 2021. 9. V řízení bylo nakonec prokázáno na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2020 a ze dne 9. 6. 2020, že žalobkyně nabyla pohledávku vůči žalovanému od [právnická osoba] a.s., která sama tuto pohledávku nabyla od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] 10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 11. Aktivní legitimace žalobkyně ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku v tomto řízení vyplývá z písemně uzavřených smluv o postoupení pohledávek, kdy danou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2020 od [právnická osoba] a.s., [IČO], která sama tuto pohledávku nabyla od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2020. V řízení naopak nebylo prokázáno uzavření řádné smlouvy o úvěru, resp. o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, když žalobkyně ani po výzvě soudu neprokázal, že by s přístupem řádného hospodáře její právní předchůdkyně zjišťovala a vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Jak již bylo výše uvedeno, původní věřitelská společnost zjišťovala a ověřovala schopnost žalovaného splácet dluh jen ledabyle. Spokojila se s tvrzením žalovaného, že jeho příjem, z pracovního poměru činí 20 000 Kč měsíčně, přičemž nebylo prokázáno, že by i tato jediná informace byla ze strany banky ověřována. Banka se nezbývala žádnými výdaji žalovaného, ani jeho případnými vyživovacími povinnostmi apod. Žalobkyně ani netvrdila, na základě jakých konkrétních informací dospěla její předchůdkyně k závěru, že žalovaný je i přesto schopen pravidelně po dlouhou dobu splácet 1 425 Kč měsíčně. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že uzavřenou smlouvu o úvěru, která je ve skutečnosti smlouvou o zápůjčce, s