15 C 3/2025-63 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu) domáhal po žalované zaplacení částky 774 686 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 12. 2021 do 30. 9. 2024. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva ze dne 5. března 2020, na jejímž základě žalobce vykonával práci horníka s místem výkonu práce v sídle žalované. Žalobce pro žalovanou dlouhodobě vykonával práci na území České republiky. Dne 11. 3. 2021 žalobce onemocněl nemocí z povolání - uhlokopskou pneumokoniózou a z tohoto důvodu rozvázal pracovní poměr ke dni 31. 8. 2021. Žalovaná vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nemoci z povolání, ale do průměrného měsíčního výdělku v rozhodném období žalovaná nezapočetla tzv. delegacje. Tyto delegacje byly součástí mzdy, i když byly formálně vypláceny odděleně a jinak pojmenované. Pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nemoci z povolání je nutné do rozhodného výdělku započíst jak dosažený příjem žalobce v podobě mzdy, tak „cestovní náhrady“. Žalobce na takovou konstrukci stanovení mzdy přistoupil pouze s vědomím toho, že jeho příjem po sečtení cestovních náhrad a mzdy bude reálně dosahovat přibližně průměrné mzdy horníka v dolech společnosti OKD. Žalobce navíc způsob svého odměňování (tedy výše uvedenou účelovou právní konstrukci) nemohl nijak ovlivnit. Žalobce proto požadoval, aby mu kromě již vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku v žalovaném období byl vyplacen doplatek v žalované výši.2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že nemůže akceptovat názor žalobce o zahrnutí tzv. cestovních náhrad do skutečného výdělku. V zákoníku práce je stanoveno, že náhrady cestovních výdajů náleží zaměstnanci i při cestách mimo pravidelné pracoviště. Jelikož v daném případě bylo jako místo výkonu práce sjednáno sídlo žalované v Polsku, neboť nebylo možné předem odhadnout, ve kterých konkrétních dolech bude žalobce pracovat, přistoupily obě smluvní strany k vyplácení cestovních náhrad. Žalobce vykonával závislou činnost mimo pravidelné pracoviště stanovené v uzavřené pracovní smlouvě, tyto náhrady však nelze pokládat za součást mzdy, protože od samého počátku byly posuzovány jen jako náhrady poskytované zaměstnanci podle ustanovení § 151 a násl. zákoníku práce. Dále vznesla žalovaná námitku promlčení, pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za prosinec roku 2021.3. Z hlediska skutkového stavu soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované opakovaně jako horník v podzemí, naposled na základě pracovní smlouvy ze dne 5. 3. 2020. Jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v , Anonymizováno, v Polské republice. Dále bylo v pracovní smlouvě uvedeno, že v případech odůvodněných potřebami společnosti může být výkon práce proveden v jiné obci v zemi nebo v zahraničí (v České republice) na základě cestovního příkazu (delegacje), (srov. pracovní smlouva ze dne 5. 3. 2020). Žalobce onemocněl nemocí z povolání – uhlokopskou pneumokoniózou, která byla důvodem rozvázání pracovního poměru mezi účastníky ke dni 31. 8. 2021 (srov. lékařský posudek ze dne 18. 5. 2021 a dohoda o rozvázání pracovního poměru).4. Žalobce pracoval již dříve, a to v letech 2006–2015, jako horník na , jméno FO, , v letech 2016 až do 31. 8. 2021 jako horník na , Anonymizováno, (protokol ze šetření k ověření podmínek vzniku pro onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání). Po rozvázání pracovního poměru mezi účastníky je žalobce v evidenci úřadu práce od 2.3.2022. (srov. potvrzení ze dne 1. 9. 2025). Žalobci byla za trvání pracovního poměru vyplácena mzda (mzdové listy žalobce za léta 2020 a 2021) a dále tzv. delegacje vyplácené v českých korunách v čisté výši (srov. potvrzení žalované ze dne 27. 6. 2025). Žalobci byla vyplácena za žalované období náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přičemž do rozhodného výdělku pro výpočet náhrady nebyly započteny tzv. delegacje (nesporná tvrzení účastníků, dopisy , Anonymizováno, pojišťovny a. s.).5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je až na nepatrnou část důvodná.6. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce je polským státním občanem bydlícím v Polské republice a žalovaná je zaměstnavatel se sídlem v Polsku, se soud zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Karviné.7. Pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů je nutno posoudit podle nařízení Brusel I BIS č. 1215/2012, které v čl. 21 (jenž upravuje příslušnost pro individuální pracovní smlouvy) odst. 1 písm. a) a b) uvádí, že zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován u soudu členského státu, v němž má bydliště nebo v jiném členském státě, u soudu místa, kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy.8. Jelikož žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval na důlních pracovištích na území České republiky, je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc a příslušnost) českých soudů podle shora citovaného nařízení. Místně příslušným soudem je Okresní soud v Karviné, v jehož obvodu žalobce pracoval na území České republiky.9. Dále se soud zabýval otázkou práva rozhodného pro posouzení této věci. Podle systematiky čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES (č. 593/2008) o právu rozhodném pro závazkové vztahy (Řím I.) se rozhodné právo pro individuální pracovněprávní vztahy určí primárně na základě volby práva v souladu s článkem 3 citovaného nařízení. V případě neexistence volby práva se primárně použije právo státu, v němž má zaměstnanec své obvyklé místo výkonu práce (článek 8 odst. 2 citovaného nařízení).10. V projednávané věci nebyla v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 5. 3. 2020 volba práva provedena. Žalobce je polský státní příslušník, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle polského práva. Pracovní smlouva byla sepsána v polském jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v Polsku. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení výhradně v České republice. Za těchto okolností se pro posouzení věci použije právo České republiky jakožto státu, v němž žalobce měl své obvyklé místo výkonu práce.11. Podle ust. § 269 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2021, který se na projednávaný případ vztahuje, dále jen „zákoník práce“, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.12. Podle ust. § 271b odst. 1 a 3 zákoníku práce, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.13. Žalovaná vyplácela v žalovaném období žalobci náhradu za ztrátu na výdělku podle § 271b zákoníku práce a spor mezi účastníky se vedl o výši této náhrady; žalovaná za rozhodný výdělek před vznikem škody považovala pouze výdělek, který zahrnoval mzdu žalobce dosaženou u žalované. Žalobce naopak požadoval, aby do průměrného výdělku byly kromě dosažené mzdy započteny jako část mzdy i tzv. delegacje.14. Podle ust. § 352 zákoníku práce se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle ust. § 353 odst.1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.15. V posuzovaném případě začala žalobci vznikat škoda zapříčiněná nemocí z povolání v podobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dne 1. 9. 2021, neboť den předtím žalobce rozvázal pracovní poměr pro nemoc z povolání a byl nadále bez příjmu. Rozhodným obdobím ve smyslu shora citovaných ustanovení bylo druhé čtvrtletí roku 2021. V tomto čtvrtletí odpracoval žalobce 27 dnů, tj. 216 hodin, přičemž na základní mzdě, příplatcích, doplatcích a odměnách obdržel celkem 30 123,19 Kč (bez ohledu na delegacje), jeho hodinový výdělek dosáhl částky 139,45 Kč.16. Podle ust. § 271m odst. 1 zákoníku práce při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější.17. Za dobu od 5. 3. 2020 do 31.