Okresní soud v Karviné 27 C 104/2026-25 – Náklady řízení

Žalobou doručenou soudu dne 26. 2. 2026 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 112 943,60 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným elektronicky dne 21. 10. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s limitem do 80 000 Kč, na základě níž poskytla žalovanému postupně ve dnech 21. 10. 2024 až 12. 3. 2025 celkem částku 209 781 Kč. Strany si ve smlouvě sjednaly splátkový režim do. Jelikož žalovaný řádně a včas nehradil, žalobkyně smlouvu 7. 8. 2025 vypověděla. Žalovaný dosud uhradil celkem 133 325,19 Kč. Žalovaný nyní dluží jistinu 78 455,81 Kč a za následující služby: poplatek za vyplacení tranší úvěru: 1 513,20 Kč, smluvní úrok 28 753,97 Kč a smluvní pokutu za prodlení. Žalovaný neuhradil na dluh žádnou částku.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, posouzení úvěryschopnosti, potvrzení o platbě, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zprávy banky na čl. 13.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 10. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostně částku až do limitu 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úroky a sjednanými poplatky ve splátkách sjednaných ve smlouvě. Z vyjádření České spořitelny a.s. z 16. 4. 2026 soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalovanému byly žalobkyní vyplaceny dne 2025-02-23 částka 20 000 Kč, dne 2024-12-20 částka 6 000 Kč, dne 2025-03-12 částka10000 Kč, dne 2025-02-19 částka 20 000 Kč, dne 2025-03-12 částka 30 000 Kč, dne 2024-12-23 částka 4 000 Kč, dne 2025-02-02 částka 5 000 Kč, dne 2024-12-25 částka 10 000 Kč, dne 2024-12-23 částka 2 000 Kč, dne 2024-12-20 částka 8 000 Kč, dne 2025-02-02 částka 5 000 Kč, dne 2025-02-20 částka 10 000 Kč, dne 2024-10-21 částka 23 000 Kč, dne 2024-12-12 částka 13 200 Kč, dne 2024-12-30 částka 5 000 Kč, dne 2025-02-01 částka 581 Kč, dne 2025-03-04 částka 10 000 Kč, dne 2025-03-12 částka 30 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na dluh uhradil částku 133 325,19 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).7. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.1. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný čerpal částku v celkové výši 209 781 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když k tomuto nedoložila žádné důkazy. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a prověřovala příjmy i výdaje žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.8. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a žalovaného zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanou prokazatelně obdrženou jistinou 209 781 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 133 325,19 Kč, což činí částku 76 455,81 Kč. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 32 267,17 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 79 969,01 Kč od 8. 8. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % a částku 42 20,62 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.9. žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu činí 63 % původně žalované částky, její neúspěch včetně zamítnutého příslušenství 37 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 26 %. Soud proto přiznal žalobkyni 26 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 27 682,10 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 5 648 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 5 620 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky a 21% DPH. 26 % z částky 27 682,10 Kč činí 7 197 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.