Okresní soud v Karviné 27 C 165/2026-27 – Náklady řízení

Žalobou doručenou soudu dne 4. 3. 2026 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 96 585,34 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 21. 8. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 28 285 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 300 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 21. 5. 2025. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 23. 11. 2023. Žalovaná uhradila pouze 4 400 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 50 675,34 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 832,45 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 974,25 Kč, a úrok a zákonný úrok z prodlení i od 22. 10. 2025 do zaplacení. Pohledávka byla ke dni 21. 10. 2025 postoupena na žalobkyni. Dále její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 29. 7. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 24 121 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 101 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 5. 2025. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 6. 11. 2023. Žalovaná uhradila pouze 6 303 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 49 910 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 778,07 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 991,06 Kč, a úrok a zákonný úrok z prodlení i od 22. 10. 2025 do zaplacení. Pohledávka byla ke dni 21. 10. 2025 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně smluvních podmínek, 2x zákaznické karty, dokladů k posouzení úvěryschopnosti, přehledu plateb, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 21. 8. 2023 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 28 285 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 300 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 21. 5. 2025. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že je spolubydlící, je svobodná, vyživuje 0 osob, je zaměstnaná, má příjem 18 521 Kč, další příjmy domácnosti činí 12 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované jeho měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Při sepsání karty předložila 2 výplatní pásky 6/2023 a 7/2023. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila částku 4 400 Kč.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 29. 7. 2023 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 24 121 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 101 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 5. 2025. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že je spolubydlící, je svobodná, vyživuje 0 osob, je zaměstnaná, má příjem 17 730 Kč, další příjmy domácnosti činí 12 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované jeho měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Při sepsání karty předložila 2 výplatní pásky 5/2023 a 6/2023. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila částku 6 303 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 21. 10. 2025 mezi společností , právnická osoba, postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovanou ze smluv o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalované částku 2x 20 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala výplatní pásky jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalované, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti těchto právních jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 29 297 Kč (u úvěru č. , hodnota, z 21. 8. 2023 mezi jistinou 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 4 400 Kč činí rozdíl 15 600 Kč, u úvěru č. , hodnota, z 29. 7. 2023 mezi jistinou 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 6 303 Kč činí rozdíl 13 697 Kč). 15 600 Kč + 13 697 Kč = 29 297 Kč. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 35 075,34 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 974,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 832,45 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 102,95 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, úrok 12 % ročně z částky 19 102,95 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, částku 32 213 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 991,06 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 778,07 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 17 489,25 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, úrok 12 % ročně z částky 17 489,25 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, zamítnul.9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, měla by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalované s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.