110 C 18/2020-102 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 6. 1. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 48 091,15 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z jistiny ve výši 48 091,15 Kč v kapitalizované výši 2 407,11 Kč, a od 2. 3. 2019 do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 19,9 % ročně z částky 40 495,89 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a ve výši 19,9 % ročně z částky 5 528,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 24. 3. 2017 smlouvu o úvěru (dále jen„ smlouva“), na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému úvěrový limit ve výši 40 000 Kč převodem peněžních prostředků na úvěrový účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroků a poplatků formou 93 měsíčních splátek ve výši po 853 Kč vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce s tím, že první splátka měla být uhrazena dne 18. 4. 2017. Žalovaný uhradil na dluh částku ve výši 10 546, 44 Kč, a další úhrady již neprovedl. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, předchůdkyně úvěr s účinností ke dni 27. 6. 2018 zesplatnila, a vzniklo jí tak právo požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých jeho závazků vyplývajících ze smlouvy, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem ze dne 27. 6. 2018. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní dne 28. 2. 2019 postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 1. 3. 2019. 2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě (resp. v jejím doplnění ze dne 30. 9. 2020) tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy byla prověřena na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru, v rámci níž byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Navíc ověřila platební morálku žalovaného, výši jeho měsíčních příjmů a výdajů, když tento měl u předchůdkyně veden běžný účet č. [bankovní účet]. 3. Žalovaný je občanem Polské republiky a v důsledku toho je ve věci přítomen cizí prvek. Soud se proto zabýval otázkou své mezinárodní pravomoci k projednání věci a použitelného práva. Dospěl k závěru, že ve smyslu článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 je k projednání věci mezinárodně příslušný a ve smyslu článku 6 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] na posouzení věci použil předpisy českého práva. 4. Vzhledem k tomu, že soudu se nepodařilo doručit žalovanému písemnosti na známou adresu v cizině, ustanovil žalovanému opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta podle § 29 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 5. Opatrovník žalovaného namítl zamítnutí žaloby. Předně poukazoval na nedostatek místní příslušnosti soudu, když žalovaný je polským občanem s trvalým místem pobytu na území Polska, příslušným soudem, je tedy soud v Polsku. Vznesl námitku promlčení jednotlivých splátek úvěru, když úvěr byl zesplatněn ke dni 27. 6. 2018, o zesplatnění vyrozuměla předchůdkyně žalovaného dopisem z téhož dne, avšak neprokázala doručení dopisu žalovanému. Dále navrhoval nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, a to, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, když neposoudila jeho konkrétní příjmy a výdaje. 6. Z nesporných tvrzení žalobkyně a opatrovníka žalovaného, a ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdkyní a žalovaným dne 24. 3. 2017, vzal soud za prokázáno, že na základě smlouvy předchůdkyně poskytla žalovanému úvěrový limit ve výši 40 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet předchůdkyni formou 93 měsíčních splátek po 853 Kč vždy k 16. dni v měsíci, počínaje dnem 18. 4. 2017. Žalovaný uhradil 10 546,44 Kč. 7. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému úvěrový limit ve výši 40 000 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 8. Z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu z 15. 3. 2017 vyplynulo, že žalovaný je ženatý, bydlí v bytě s další 1 osobou, má uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou od 2. 12. 2016 se zaměstnavatelem, [právnická osoba], jeho příjem v okamžiku sepisu této listiny měsíčně činil 13 610 Kč, přičemž příjem byl doložen sporožirovým účtem bez potvrzení o příjmu. Dále z žádosti vyplynulo, že žalovaný nehradí žádné splátky úvěrů u předchůdkyně, ani u jiných bank včetně soukr. leasingu, nehradí splátky nebankovních produktů ani ostatní splátky (např. výživné, srážky ze mzdy, léky, nájem). 9. Soud po skutkové stránce dovodil, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, že předchůdkyně nikterak před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala, když vycházela, jak žalobkyně sama uvedla, především z informací získaných od žalovaného, které předchůdkyně získala při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru. Vycházela tedy z pravidelného měsíčního příjmu žalovaného ve výši 13 610 Kč, výdaje nebyly uvedeny žádné, žalovaný neměl výdaje ani v souvislosti s platbami nájemného, avšak bydlel v bytě, což se jeví zcela nevěrohodným. Žalobkyně, ani po poučení soudem (viz usnesení z 16. 9. 2020) nedotvrdila, jaké byly u žalovaného výdaje v rozhodném období, a na jakou částku vyčíslila volné prostředky žalovaného, nedoložila soudu důkazy prokazující výši příjmů a výdajů. 10. Žalobkyně v písemném doplnění žaloby z 30. 9. 2020 navrhla, aby si soud vyžádal výpis z běžného účtu č. [bankovní účet], případně i dalších, blíže neoznačených existujících běžných účtů vedených na jméno žalovaného od předchůdkyně s tím, že dané listiny budou sloužit k prokázání tvrzení žalobkyně, že předchůdkyně znala a měla ověřenu platební morálku, výši měsíčních příjmů i výdajů žalovaného. 11. Soud považoval za nadbytečné uvedený důkaz provést, když pokud jde o výdajovou stránku poměrů žalovaného v rozhodném období, tato již v rovině tvrzení žalobkyně absentovala. 12. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného a neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 13. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 40 000 Kč a uhradil částku ve výši 10 546,44 Kč. 14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 10 546,44 Kč a předchůdkyní mu byla poskytnuta částka 40 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 29 453,56 Kč. Splatnost uvedené částky nastala 17. 11. 2019 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žal