111 C 327/2021-75 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 5. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplatit částku 2 796,49 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 1. 8. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný nárok představuje zbývající část příslušenství nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, který nebyl předmětem předcházejícího řízení mezi žalobkyní a žalovaným, jde o právní nárok, o kterém nebylo rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně č. j. 112 C 380/2020-80 ze dne 6. ledna 2021 a proto tento zbývající nárok žalobkyně uplatnila v samostatném řízení. Žalovaný dluh nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, předvolání současně s žalobou bylo žalovanému doručeno náhradní formou ke dni 29. 10. 2021 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Po provedeném dokazování přečtením listin a rozsudku zdejšího soudu č. j. 112 C 380/2020-80, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 7. 2017 má soud za prokázáno, že tato byla sjednána mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, na základě smlouvy se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč jako neúčelový hotovostní úvěr s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli úrok v celkové výši 1 449 Kč, dále úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 078 Kč a poplatek 3 750 Kč za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti, celkem mělo být uhrazeno 27 272 Kč ve 14 splátkách po 1 948 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že pokud dlužník nezaplatí jakoukoli splátku řádně a včas, je povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení s tím, že smluvní pokuta je splatná v den následující po prodlení. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že od věřitele převzal v místě svého bydliště v hotovosti celou výši spotřebitelského úvěru. Spolu s úvěrovou smlouvou byl žalovanému předán formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, což žalovaný stvrdil podpisem, přičemž tento formulář obsahuje základní parametry úvěru. Úvěr byl žalovanému poskytnut na základě žádosti žalovaného o úvěr sepsané dne 20. 7. 2017, v níž byly uvedeny osobní a majetkové poměry žalovaného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 má soud za prokázáno, že [právnická osoba] jako postupitel postoupil společnosti [právnická osoba] jako postupníkovi pohledávky za dlužníky specifikované v příloze č. 1 k této smlouvě, přičemž z této přílohy má soud za prokázáno, že mezi postoupenými pohledávkami je pohledávka za žalovaným ze smlouvy [číslo] v celkové výši 35 194,17 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 má soud za prokázáno, že [právnická osoba] postoupila mj. pohledávku za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni (prokázáno přílohou č. 1 k této smlouvě). Předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020 vyzývala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k úhradě neuhrazené pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] v celkové výši 43 982,25 Kč a tato výzva byla žalovanému odeslána dne 27. 7. 2020, jak má soud za prokázáno z podacího lístku. Zdejší soud vyhlásil dne 6. 1. 2021 rozsudek č. j. 112 C 380/2020-80, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2021, v odstavci I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 203,51 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. V rozsahu částky 6 822 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 203,51 Kč od 21. 9. 2018 do 31. 7. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 12 203,51 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 203,51 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení a částky 15 275,40 Kč, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že s ohledem na postavení účastníků smluvního vztahu se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, proto se musel soud zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěry schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěry schopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně žalobkyně tuto svou povinnost splnila. Ve smlouvě o úvěru je toliko uvedeno, jaký má žalovaný příjem, kde je zaměstnán (tato jediná skutečnost byla prokázána pracovní smlouvou) a jaké má výdaje, resp. náklady na bydlení a další závazky, avšak soud má za to, že tyto údaje, pravděpodobně zjištěné od žalovaného, nejsou ničím podloženy a zřejmě neodrážejí skutečný, reálný stav osobních a majetkových poměrů žalovaného. Pouhá deklarace příjmů a výdajů nemá žádnou vypovídající hodnotu za situace, kdy prohlášení dlužníka jako spotřebitele o výši těchto příjmů a výdajů nejsou objektivně podložená doklady či jinými listinnými důkazy. Pokud žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně prováděla lustraci žalovaného v registrech dlužníků či insolvenčním rejstříku, pak ani tato tvrzení nijak prokázána nebyla. Žalobkyně byla u soudního jednání poučena o potřebě označit další důkazy k prokázání tvrzení o tom, že náležitě prověřovala úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet, avšak žádné další důkazy ohledně této skutečnosti nenavrhla a tedy neunesla břemeno důkazní o této skutečnosti, které je na její straně, a to i za situace, kdy úvěr činil 15 000 Kč a dle žalobkyně se nejedná o vysokou částku, ani vysokou splátku úvěru sjednanou v úvěrové smlouvě, neboť zákon o spotřebitelském úvěru v současné době nelimituje výši úvěru, při kterém by měl poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost plnit nebo naopak tuto povinnost plnit nemusel. S ohledem na výše uvedené soud v souladu s § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé tohoto zákona. Podle § 580 a § 588 o. z. se jednalo o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Plnila-li proto právní předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 15 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení právě o tuto částku dle § 2991 o. z. a žalovaný byl povinen toto plnění žalobkyni vrátit dle § 2993 o. z. Ničeho dalšího z úvěrové smlouvy žalovanému poskytnuto nebylo. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný na úvěr něčeho uhradil, a proto soud žalobě vyhověl co do částky 15 000 Kč včetně úroků z prodlení, na které má žalobkyně nárok podle § 1970 o. z. a dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úroky byly žalobkyni přiznány nikoli z částky 15 000 Kč, ale v souladu s žalobním požadavkem z částky 12 203,51 Kč, a to od 1. 8. 2020 do zaplacení. 4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech má soud má za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), dle které se právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a tuto povinnost splnila tím, že mu předala tuto částku při podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a to spolu se sjednanými úroky a poplatky, tedy celkem měl zaplatit 27 272 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by žalovaný na úvěr něčeho uhradil, ať již právní předchůdkyni žalobkyně či přímo žalobkyni. Aktivní legitimace žalobkyně k vedení sporu byla dána, neboť jí byla pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy postoupena dle § 1879 o. z. V souladu s § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru dospěl soud již v předchozím řízení k závěru, že smlouva o úvěru byla neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona. Podle § 580 a § 588 o. z. se jednalo o absolutní neplatnost, k níž soud přihlédl i bez návrhu. Plnila-li