111 C 339/2020-37 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11. 8. 2020 domáhala po žalovaném zaplatit částku 3 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 24. 2. 2016 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. uzavřela dne 22. 1. 2016 s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 3 500 Kč, smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře na internetových stránkách věřitele, žalovaný se zavázal zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí půjčky uhradit do 23. 2. 2016, žalovaný dluh nezaplatil v termínu splatnosti, žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne 21. 12. 2017, ke dni podání žaloby žalovaný dosud nezaplatil ani jistinu zápůjčky ve výši 3 500 Kč, žalovaný dluh neuhradil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, náhradní doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 15. 11. 2020 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. Smlouva o zápůjčce není smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou půjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by maltská [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. podnikala na území Kypru, na němž má sídlo žalobkyně. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C [číslo], je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere [příjmení] proti Banque H. [jméno] de [příjmení] et Cie, C [číslo], je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má soud za to, že poskytnutí zápůjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak, a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky žalovanému došlo na území České republiky, není možno dospět k jinému závěru než, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo dle volby práva provedené smluvními stranami v článku [číslo] obchodních podmínek účinných od 10. 11. 2014 (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ [číslo] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I). 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalovaným jako dlužníkem a [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. se sídlem na Maltě jako věřitelem měla být dne 22. 1. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce ve výši 3 500 Kč splatné dnem 23. 2. 2016, poplatek za poskytnutí sjednán nebyl, celkem měl žalovaný zaplatit částku 3 500 Kč. Z žádné žalobkyní k důkazu předložené listiny ale nebyl zjištěn proces uzavření označené smlouvy, tedy SMS korespondence stanoveného obsahu dle obchodních podmínek účinných od 10. 11. 2014. K důkazu předložené prohlášení pro klienta ani tabulka s údaji o zápůjčce neobsahovala podpis žalovaného, nemohli proto být jako smlouva posouzeny. [příjmení] byla 22. 1. 2016 žalovanému vyplacena na bankovní účet. Mezi věřitelem a žalobkyní byla uzavřena dne 21. 12. 2017 smlouva o postoupení pohledávek, která neobsahovala identifikaci žalované pohledávky, kdy v textu smlouvy (článek II. odst. 1) je uveden odkaz na přílohu [číslo] jež měla obsahovat postoupené pohledávky, žádná příloha však součástí soudu předložené smlouvy nebyla a identifikace postoupené pohledávky za žalovaným nebyla soudu doložena ani žádným jiným důkazem. Původní věřitel vyhotovil oznámení žalovanému o postoupení pohledávky v dopise ze dne 19. 1. 2018, jehož odeslání žalovanému bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 26. 1. 2018. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem od advokáta ze dne 7. 5. 2020 se splatností do sedmi dnů od doručení výzvy, odeslání dopisu žalovanému bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 20. 5. 2020. 5. Pokud se týká právního posouzení věci týkajícího se aktivní legitimace žalobkyně, za situace, kdy bylo dlužníku oznámeno původním věřitelem, že došlo k postoupení pohledávky, tak není důvod k doložení smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámení o postoupení pohledávky bylo vyhotoveno postupitelem, přičemž žalobkyně doložila výpis poštovním podacím archem České pošty odesílatele [příjmení] [příjmení] p.l.c., že toto oznámení bylo podáno na poštu. Judikatura i právní teorie se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných úkonů předpokládá, že takovýto projev vůle je doručen adresátovi, a že se tedy dostal do jeho sféry dispozice (NS ČR 26 Cdo 2988/2011). Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla proto žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. 6. Ve věci samé byl požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky opřen o ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o zápůjčce vydlužitel zavazuje, že zapůjčiteli po čase vrátí věci stejného druhu. Provedenými důkazy však nebyla zjištěna existence tvrzené smlouvy. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. [příjmení] text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, účinného do 18. 9. 2016, který upravoval tři druhy elektronického podpisu, obyčejný elektronický podpis, zaručený elektronický podpis a uznávaný elektronický podpis. Rozdíl mezi prvními dvěma kategoriemi byl uveden v § 2 písm. a), písm. b) zmíněného zákona (s účinností od 19. 9. 2016 totéž upravuje zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ e