112 C 73/2020-163 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal se žalobce určení, že 2. žalovaná - Česká republika je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Havířov, jehož součástí je stavba [adresa], eventuálně určení, že Česká republika je vlastníkem stavby [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Havířov. Žalobu odůvodnil tvrzením, že 1. žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné stavby a předmětného pozemku a žalobce je nájemcem bytu [číslo] v domě [adresa] na adrese [anonymizována tři slova] v [obec]. Tento byt žalobce užívá od roku 1988, kdy jej získal výměnou za jiný podnikový byt. Jeho právo osobního užívání ve smyslu ust. § 152 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění platném do [datum], se s účinností k [datum] změnilo v právo nájemní. Z tohoto titulu žalobce byt užívá dodnes. Žalobce má za to, že 1. žalovaná není skutečným vlastníkem pozemku a bytového domu a že zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným stavem. Naléhavý právní zájem na tomto určení žalobce shledává v tom, že jako uživatel bytu nacházejícího se v bytovém domě, má také naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem celého bytového domu. Žalobce je přesvědčen, že 1. žalovaná není skutečným vlastníkem pozemku ani bytového domu, neboť právní jednání, kterým v roce 1991 došlo k vložení majetku zrušeného státního podniku OKD do nově vzniklé [právnická osoba], a.s., bylo v rozporu se zákonem a v důsledku toho absolutně neplatné. Tuto skutečnost dovozuje zejména ze znění příslušných ustanovení zákona č. 52/1966 Sb. o osobním vlastnictví k bytům, který byl platný a účinný v rozhodném období. Podle § 14 tohoto zákona platilo, že byt v domě, který je ve vlastnictví státu, může občan nabýt koupí a byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé. Toto ustanovení představovalo dispoziční mez vlastníka nemovitosti, pokud šlo o jeho nakládání s dotčeným bytem, neboť zákon stanoví zákaz převodu bytu na jiné osoby, než uživatele, tedy zejména nájemníky. Tento zákaz dle názoru žalobce nedopadal jen na byty, ale také na celé bytové domy, jak vyplývá z teleologické a systematické interpretace daného ustanovení a ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Ústavní soud se vyjádřil tak, že základní myšlenkou transformace České republiky po roce 1989 je tendence, kdy o statcích mají rozhodovat ti, kdo k nim mají nejblíž. Žalobce se domnívá, že nejblíže k bytu a bytovému domu měl právě on, neboť pro něj představoval domov a žil v něm se svou rodinou. Převodem bytového domu a bytu na subjekt odlišný od státu žalobce pozbyl ochrany, kterou mu v době privatizace poskytovaly prováděcí předpisy k zákonu o osobním vlastnictví k bytům, zejména vyhláška Federálního ministerstva financí, Ministerstva financí [obec] socialistické republiky, Ministerstva financí Slovenské socialistické republiky, Českého cenového úřadu a [příjmení] cenového úřadu a Nařízení vlády [číslo] Sb. V případě převodu bytů ze státního vlastnictví na dosavadní uživatele byla totiž pro tyto prodeje vyhláškou úředně stanovena cena a rovněž byla stanovena povinnost místním orgánům poskytovat uživateli příspěvek na nákup bytu až do výše 50 %. Postupem v rozporu s § 14 zákona o vlastnictví k bytům, tedy vložením bytů, bytových domů do [právnická osoba] byla tato práva žalobce vyloučena. Převodem pak bylo vyloučeno právo žalobce jako nájemníka a uživatele na nabytí bytu vůbec, neboť povinnost převodu na něj se vztahovala pouze na byty či bytové domy ve státním vlastnictví. Žalobce je přesvědčen, že součástí majetku vkládaného do privatizovaných společností nesměl být s ohledem na ustanovení § 14 zákona o osobním vlastnictví k bytům bytový fond (tj. byty), respektive bytové domy jako věci nemovité, jejichž součástí byly byty. V tomto ohledu lze proto vnímat vkládání bytů či bytových domů do majetku akciových společností jako nezákonné. V důsledku výše uvedeného je podle žalobce jednání, kterým byly pozemek a bytový dům vloženy do majetku právního předchůdce 1. žalované za absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění, neboť bylo učiněno v rozporu s ustanovením § 14 zákona o osobním vlastnictví bytů, nebo minimálně směřovalo k výsledku, který zákonu odporuje. Kromě naléhavého právního zájmu, jenž vyplývá z postavení žalobce jakožto nájemce bytu, dovozuje žalobce svůj naléhavý právní zájem také z toho, že byl v roce 2015 ministerstvem financí v rámci odpovědi na svůj dotaz informován, že mu jako nájemníkovi bytu vzniklo předkupní právo k bytu za zvýhodněných podmínek. Součástí privatizační smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi Fondem národního majetku a spol. [právnická osoba] (tehdejším většinovým vlastníkem [právnická osoba]) bylo ustanovení, které zakazovalo převod či přechod bytů do roku 2009 na jiný subjekt, než na nájemníka. Podle privatizační smlouvy dále platilo, že kupující (tj. spol. [právnická osoba]) se zavazuje zajistit, že po uplynutí trvání doby omezení, a to bez jakéhokoliv časového omezení tohoto závazku, budou v případech převodu vlastnictví k jakékoliv bytové jednotce, která je ke dni podpisu této smlouvy ve vlastnictví této společnosti či vznikne na základě prohlášení společnosti jako vlastníka budovy s byty, tyto bytové jednotky přednostně nabídnuty dosavadním nájemcům, pokud jsou fyzickými osobami a, a to v souladu s pravidly stanovenými podle § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž tato smlouva je závazná nejen pro smluvní strany, ale také pro jejich právní nástupce. Podstatné je, že zajištění předkupního práva a zvýhodněných podmínek se týká bytů, resp. bytových jednotek (existujících či budoucích) v domech, jenž byly ve vlastnictví [právnická osoba], a.s. v den podpisu privatizační smlouvy. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví či spoluvlastnictví bytu, resp. bytového domu, neboť jeho právní sféra je stávající nejistotou značně dotčena. Žalobce se nachází v situaci, kdy je ohroženo jeho právo, res. jeho právní postavení se stává nejistým, nachází se tedy v situaci, v níž by objektivně v již existujícím, ať již procesním či hmotněprávním právním vztahu mohl být ohrožen, popřípadě pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Má tedy naléhavý právní zájem na vyřešení otázky, zda bude mít právo přednostního odkupu bytové jednotky v bytovém domě, v němž užívá byt. Pro vyřešení této otázky je však nutné určit, kdo je, respektive, kdo v okamžiku uzavření privatizační smlouvy byl vlastníkem domu. Vzhledem k tomu, že žalobce se domnívá, že absolutně neplatné bylo vložení veškerého majetku zrušeného státního podniku OKD do nově vzniklé [právnická osoba], a.s., je přesvědčen, že vlastníkem bytového domu s bytem užívaným žalobcem a také pozemku, na kterém je bytový dům postaven, je Česká republika. Pokud by však soud dospěl k závěru, že absolutně neplatné bylo toliko vložení bytového domu do [právnická osoba], a.s., nikoliv i pozemku, na kterém je dům postaven, pak se žalobce in eventum domáhá určení vlastnického práva České republiky toliko k bytovému domu jako samostatné nemovitosti. Ve vztahu k námitce o překážce věci pravomocně rozsouzené, popř. litispendence, které vznesla 1. žalovaná, se žalobce vyjádřil tak, že tato dána není, neboť ve věci není dána totožnost věci, tedy nejen totožnost předmětu řízení, ale rovněž totožnost účastníků. V předchozím řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] nebyl stejný okruh účastníků, neboť žaloba směřovala pouze vůči 1. žalované. V tomto směru žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu např. rozhodnutí sp.zn. [spisová značka] či [spisová značka]. Nelze přisvědčit ani námitce litispendence, neboť rozhodnutí v předchozí právní věci již nabylo právní moci dne [datum], žalobce podal žalobu [datum] a otázku litispendence musí zkoumat soud v době rozhodování, kdy tato námitka je nedůvodná, neboť rozhodnutí v předchozí právní věci je již pravomocné. Dále se vyjadřoval k otázce naléhavého právního zájmu, kdy uvedl, že tento je dán z toho důvodu, že určovací žaloba je jediným možným prostředkem ochrany práv a legitimního očekávání žalobce. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], který v něm dovodil, že pokud neexistuje jiná možnost nápravy, než určovací žaloba, je namístě shledat naléhavý právní zájem a určovací žalobu připustit. Pokud by soud tuto žalobu nepřipustil, znamenalo by to odepření spravedlnosti pro žalobce a popření článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že se události namítané žalobcem odehrály před 30 lety, není možno právně zpochybňovat. Žalobce zdůrazňuje, že byl spolu s ostatními nájemci bytu dříve náležejícímu státnímu podniku OKD zástupci právní předchůdce 1. žalované dlouhodobě lživě ujišťován, že mu byt bude nabídnut ke koupi. Žalobu podal až ve chvíli, kdy mu bylo zřejmé, že k narovnání nezákonnosti tímto způsobem, tj. odprodejem bytu nájemníkům nedojde. Existenci naléhavého právního zájmu