110 C 109/2022-34 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne [datum] domáhala po žalované úhrady 3 892,63 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že dne [datum] uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na základě které jí poskytla úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč, přičemž vyčerpané peněžní prostředky se zavázala žalovaná splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná načerpala za trvání úvěrového vztahu částku ve výši 9 299 Kč a uhradila 8 396 Kč. Další splátky již nehradila a s ohledem na to žalobkyně úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Po zesplatnění úvěru neuhradila žalovaná žádnou částku. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Na základě provedených důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Účastnice uzavřely dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí se staly podpisem smlouvy úvěrového podmínky. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala hradit v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky vždy ke každému 20. dni v měsíci. Roční úroková sazba byla sjednána na 26,28 % a RPSN na 46,27 %. V rámci úvěrového vztahu žalovaná celkem vyčerpala 9 299 Kč a na dluh uhradila 8 396 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena dne [datum] smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala v případě čerpání částky hradit ve splátkách měsíčně 4 % z aktuální dlužné částky vždy každého 20. dne v měsíci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaná jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. 5. Žalobkyně v žalobě pouze obecně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované prostřednictvím odborných pracovníků, kteří posoudili příjmovou a výdajovou stránku žalované a přezkoumali podstatné ukazatele, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností aj. Žádná další skutková tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně neuvedla. 6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nikterak před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované nezkoumala. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 7. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovanou k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 8. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaná prokazatelně vyčerpala z úvěrového rámce 9 299 Kč a uhradila 8 396 Kč. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradil 8 396 Kč, a žalobkyně jí poskytla 9 299 Kč, soud ji zavázal k úhradě rozdílu ve výši 903 Kč. Splatnost uvedené částky nastala [datum] v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne [datum], v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do [datum]. K odeslání upomínky prokazatelně došlo [datum] na adresu žalované uvedenou ve smlouvě. Žalované vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího po splatnosti, tj. od [datum], povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně až do zaplacení. 10. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnější žalované náklady řízení v souvislosti s tímto sporem prokazatelně nevznikly.