109 C 259/2023-69 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby žalovaná byla zavázána zaplatit částku 107 684,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 18 124,57 Kč, úrok 15 % ročně z částky 105 888,35 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 660,34 Kč od 8. 2. 2023 do 1. 5. 2023, zákonný úrok z prodlení z částky 107 684,35 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že účastníci uzavřeli 27. 9. 2019 úvěrovou smlouvu, kdy byl žalované poskytnut revolvingový úvěr. Sjednaný úvěrový rámec činil 120 000 Kč. V průběhu vztahu žalovaná načerpala celkem 149 040,20 Kč a uhradila částku 80 723,20 Kč. Žalovaná porušila smlouvu, nehradila řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. Částka 107 684,35 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 105 888,35 Kč, poplatku ve výši 196 Kč a nákladů na vymáhání 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Částka 196 Kč se skládá ze 4krát 49 Kč za poplatky za vedení účtu, které byly zahrnuty ve splátkách. Pokud jde o smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, bylo odkazováno na smluvní podmínky, kdy žalobkyně je oprávněna v případě prodlení s úhradou splátky naúčtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Vzhledem k opakujícímu se prodlení, byla naúčtována celkem smluvní pokuta 1 000 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru 27. 9. 2019 soud zjistil, že účastníci uzavřeli výše uvedenou smlouvu, žalované byl poskytnut úvěr účelový na úhradu zboží ve výši 19 434 Kč a bezúčelový revolvingový úvěr, výše úvěrového rámce činila 15 000 Kč. Z dodatku k úvěrové smlouvě soud zjistil, že úvěrový rámec žalované se postupně měnil, kdy k 19. 11. 2020 činil 34 000 Kč, k 1. 7. 2021 35 000 Kč, k 3. 7. 2021 37 000 Kč, k 10. 7. 2021 38 000 Kč, k 9. 1. 2022 95 000 Kč, k 7. 1. 2022 84 000 Kč, k 11. 2. 2022 120 000 Kč. Danou věc soud posoudil dle ustanovení § 2395 o. z. a žalobě vyhověl, avšak jen zčásti, když žalobkyně v řízení tvrdila, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru. Toto tvrzení prokazovala listinou, a to smlouvou o úvěru a revolvingovém úvěru ze dne 27. 9. 2019, kdy byl sjednán úvěrový rámec původně na 15 000 Kč, následně dodatky ke smlouvě byl zvýšen až na 120 000 Kč. Jedná se však o spotřebitelský vztah a je nutno tvrdit a prokázat, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. před uzavřením smlouvy o úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Žalobkyně předložila interní listiny, ze kterých vyplývá, že žalovaná měla sdělit, že její příjem činí 18 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 23 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti 6 000 Kč. Žalovaná je svobodná, bydlí v podnájmu, nemá žádné dítě. Žalobkyně však následně nedoplňovala tvrzení, kým mají být zajišťovány další příjmy domácnosti, u kterých je uvedeno 23 000 Kč, když z údajů, které si žalobkyně zanesla do všech registrů, toto nevyplývá. Navíc je nutno zdůraznit, že další členové domácnosti nejsou účastníky smlouvy o úvěru a nic je nezavazuje k tomu, že by měli úvěr splácet. Z těchto údajů nelze ani učinit závěr, že by další členové domácnosti měli k žalované vyživovací povinnost a ona měla tak případnou možnost na jejich příjmech participovat. Žalobkyně navíc ve zpracování žádosti pracovala s životním minimem členů domácnosti, normativními náklady na bydlení, nikoli s faktickými výdaji, které žalovaná musí mít na zajišťování svých základních životních potřeb, jako je bydlení, strava, ošacení. Žalobkyně se spokojila pouze se sdělením žalované. Je uvedeno, že žalobkyně měla prověřovat registry jako SOLUS, ISIR, NRKI, apod. Nebylo však prokázáno, že takovéto ověření bylo provedeno. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp zn. 1AS 30/2015, zejména bodu 26 vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně byla poučena o doplnění důkazních návrhů v tom směru, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřovala solventnost žalované, žádné důkazní návrhy však nedoplnila. Pouze poukázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Soud i s ohledem na toto rozhodnutí však nadále trvá na závěru, že poskytovatel úvěru musí vycházet z faktických údajů, které úvěrovaný má, tj. jaké má skutečné příjmy a skutečné výdaje, protože žádné statistické údaje nemohou sloužit k ověření solventnosti u konkrétního účastníka budoucího vztahu. Pokud by bylo vycházeno jen ze statistických údajů, zkoumání úvěruschopnosti by postrádalo veškerý smysl tak, aby prověřením solventnosti si úvěrující udělal závěr o tom, zda budoucí dlužník bude mít dostatek finančních prostředků, aby svůj závazek plnil. Žalobkyně uváděla, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu shora uvedeného učinila závěr, že pokud dlužník po uzavření smlouvy o úvěru hradí své závazky, když v tomto případě se jednalo o rok a tři měsíce, tak úvěruschopnost zkoumána byla. Budoucí věřitel má povinnost zkoumat úvěruschopnost budoucího dlužníka před uzavřením smlouvy. Nedostatek prověření solventnosti tak nemůže být nahrazen tím, že po uzavření smlouvy dlužník nějakou dobu své povinnosti plní. Jelikož dle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je povinnost aktivně úvěruschopnost zkoumat dána před uzavřením smlouvy, v opačném případě je smlouva neplatná od samého začátku, což se v daném případě stalo. Soud však nárok žalobkyně posuzuje jako nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 o.z. Žalovaná celkem načerpala za dobu trvání úvěru částku 149 040,20 Kč a uhradila částku 80 723,20 Kč. Soud tak zavázal žalovanou k vydání rozdílu, a to částky 68 317 Kč. Pokud jde o splatnost při neplatnosti smlouvy, tak splatnost závazku soud posoudil dle ustanovení § 573, § 1959 písm. e) o. z., když výzva k úhradě dluhu ze dne 24. 1. 2023 byla dána k poštovní přepravě 2. 1. 2023, 6. 2. 2023 je žalovaná povinna plnit dnem následujícím se dostává do prodlení. Žalobkyně se však domáhala úroku z prodlení až od 8. 2. 2023 a soud tak nemohl překročit žalobní návrh. Výše úroků z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené odůvodnění pak byla žaloba ve zbytku zamítnuta. 4. O nákladech řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesní úspěch a neúspěch obou účastníků byl v podstatě stejný, jelikož je nutno při rozhodnutí o nákladech vycházet i z příslušenství žalované částky.