111 C 413/2023-67 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplatit částku 16 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a kapitalizovaný úrok v částce 6 936 Kč s odůvodněním, že dne 10. 4. 2007 uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] s žalovaným smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalovanému částku ve výši 16 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, žalovaný se zavázal půjčku splatit včetně souhrnného poplatku ve výši 11 136 Kč v 53 týdenních splátkách do 15. 4. 2008, žalovaný zaplatil pouze 4 200 Kč, pohledávka byla postoupena [právnická osoba] [anonymizováno] a následně žalobkyni, žalovaný dluh nezaplatil, nereagoval ani na předžalobní výzvu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, předvolání a žaloba byly doručeny náhradní formou ke 8. 1. 2024 dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. Smlouva o půjčce není smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou půjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by společnost [právnická osoba] podnikala na území [země], na němž má žalobkyně sídlo. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C -222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má soud za to, že poskytnutí půjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak, a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky žalovanému došlo na území České republiky, není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, kdy při absenci volby práva (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I), bylo použito pravidlo dle čl. 4 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení č. 593/2008, dle něhož se věc řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. 4. Soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že žalovaný (fyzická osoba nepodnikatel) jako dlužník uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] jako věřitelem dne 10. 4. 2007 smlouvu označenou [číslo] jejím předmětem bylo poskytnutí částky 16 000 Kč v hotovosti. Smlouva měla písemnou formu, oběma stranami byla vlastnoručně podepsaná. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky a současně se zavázal věřiteli vrátit částku 27 136 Kč tvořenou jistinou a souhrnným poplatkem ve výši 11 136 Kč v 53týdenních splátkách po 512 Kč se splatností první splátky nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy. Ze dvou postupních smluv bylo zjištěno, že dne 19. 6. 2015 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], jako postupitel se [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno], jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek. Dle čl. I. odst. 1. smlouvy byly postoupené pohledávky identifikovány v Příloze č. 1 smlouvy, jejíž výpis, obsahující pohledávku za žalovaným, žalobkyně soudu předložila. Dne 24. 8. 2018 uzavřela [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno] jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v postupní smlouvě v článku 1.1 bylo uvedeno, že postupované pohledávky jsou identifikovány v seznamu pohledávek, seznam měl tvořit Přílohu č. 1 smlouvy o postoupení. Postupní smlouva je u zdejšího soudu uložena ve správním deníku pod č. [spisová značka] a to včetně Přílohy č. 1. Jméno žalovaného i číslo žalované smlouvy v příloze bylo nalezeno. Z oznámení a dokladů o odeslání bylo zjištěno, že původní věřitel ([anonymizováno]) oznámil žalovanému dopisem ze dne 25. 6. 2015, že pohledávka byla postoupena přechodnému věřiteli ([anonymizováno]), oznámení bylo žalovanému odesláno poštou dne 30. 7. 2015. Přechodný věřitel dopisem ze dne 14. 9. 2018 žalovanému oznámil postoupení pohledávky žalobkyni, dopis byl poštou žalovanému odeslán dne 19. 9. 2018. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k plnění prostřednictvím zástupce žalobkyně dopisem ze dne 11. 9. 2023 s poučením o možnosti podání žaloby v případě nezaplacení dluhu v požadované výši 22 936 Kč s úrokem z prodlení ve lhůtě do 20. 9. 2023. Odeslání předžalobní výzvy na adresu bydliště žalovaného žalobkyně prokázala výpisem z poštovního archu ze dne 12. 9. 2023. 5. Věc byla právně zhodnocena tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) uzavřena smlouva o půjčce. Na jejím základě původní věřitel půjčil žalovanému finanční částku a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit formou sjednaných týdenních splátek. Smlouva byla dle § 52 obč. zák. smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Půjčka je reálný kontrakt, který pro vznik účinnosti vyžaduje výplatu peněz. Žalobkyně prokázala, že peníze žalovanému byly předány, smlouva se proto stala účinnou a právnímu předchůdci žalobkyně, a tedy i žalobkyni, které byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), vznikl nárok na vrácení půjčky. Soud však smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. Závěr o neplatnosti soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo, a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního jednání aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., konkrétně za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Zda i podle právní úpravy před účinností zákona č. 145/2010 Sb. bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou, tedy bez toho, že by její nepla