5 C 206/2021-58 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 6. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky a) 25 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí a částky b) 8 360 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Žalobkyně k nároku a) tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 20. 12 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vedle jistiny uhradit úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 450 Kč do 14. 2. 2020. Žalovaný dosud úvěr řádně nesplácel, když za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 1 800 Kč. Žalobkyně k nároku b) tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 4. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal vedle jistiny uhradit úrok ve výši 1 200 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 180 Kč do 28. 11. 2019. Žalovaný dosud úvěr řádně nesplácel, když za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 2 440 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání k prvnímu jednání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 6. 9. 2021. Účastníci se k jednání nařízenému na den 20. 9. 2021 nedostavili, a proto soud věc projednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Prvním jednáním ve věci došlo ke koncentraci řízení. 3. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze kartu zákazníka za dne 20. 12. 2018 (další kartu přes výzvu soudu nedoložila), ze které vyplývá, že žalovaný žije sám a je zaměstnán v [právnická osoba], přičemž jeho čistý měsíční příjem činí 15 246 Kč, což bylo ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaný uvedl, že má výdaje na bydlení ve výši 8 500 Kč (což bylo ověřeno nájemní smlouvou), osobní výdaje ve výši 3 700 Kč, splátky úvěrů/zápůjček 720 Kč, celkové výdaje tedy ve výši 12 920 Kč. Původní věřitelka tedy neověřila další tvrzené příjmy žalovaného, neprovedla jeho lustraci v příslušných evidencích dlužníků, nezjistila jeho platební morálku, nezabývala se jeho majetkovými poměry. 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. Původní věřitelka společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 20. 12. 2018 částku 15 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem na Smlouvě o spotřebitelském úvěru v hotovosti (viz č. l. 18 až 19 spisu). Žalovaný se ve smlouvě zavázala uhradit celkovou dlužnou částku 27 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž RPSN činila 206,15 %. 6. Původní věřitelka společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 3. 10. 2018 částku 6 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem na Smlouvě o spotřebitelském úvěru v hotovosti (viz č. l. 53 až 54 spisu). Žalovaný se ve smlouvě zavázala uhradit celkovou dlužnou částku 10 800 Kč v 60 týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž RPSN činila 206,15 %. 7. [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 (viz smlouva č.l. 26 až 30 spisu) a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 19. 2. 2021 (viz č.l. 34 spisu), který byl odeslán doporučeně na poslední známou adresu žalovaného dne 22. 2. 2021 (viz podací lístek č.l. 35 spisu). 8. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 9. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 10. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě dvou smluv o úvěru peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a 6 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když doložila pouze kartu zákazníka ze dne 20. 12. 2018, ze které vyplývá, že původní věřitelka ověřovala pouze čistý měsíční příjem žalovaného, neověřovala však jeho majetkové poměry, jeho skutečné výdaje, ani neprovedla lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 11. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 16. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 ods