5 C 240/2021-41 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 94 157,50 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 999 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 427,53 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 50 500 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku 29 % ročně z částky 50 500 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 13. 7. 2018 se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě převzal finanční hotovost 55 000 Kč. Spolu s jistinou zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit částku 52 739 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit v 24 měsíčních splátkách po 4 490 Kč. Žalovaný však uhradil pouze 9 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 26. 8. 2021. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 21. 7. 2021 bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 4. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 5. Ze zákaznické karty na č.l. 16 spisu bylo zjištěno, že žalovaný požádal dne 13. 7. 2018 původní věřitelku společnost [právnická osoba] o poskytnutí zápůjčky ve výši 45 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má dvě vyživovací povinnosti, je zaměstnán jako rodič a jeho čistý měsíční příjem činí 27 799 Kč, což bylo ověřeno z výplatních pásek za duben a květen 2018. Další tvrzený příjem žadatele měl činit 15 200 Kč, tento příjem však nebyl ověřen. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činily 3 000 Kč. Ze zákaznické karty nevyplývá, že by tvrzené výdaje žalovaného byly nějakým způsobem ověřovány. 6. Smlouvou o zápůjčce č.l. 14 až 15 spisu bylo prokázáno, že původní věřitelka společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 13. 7. 2018 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli jistinu ve výši 55 000 Kč a zaplatit celkovou částku 52 739 Kč, to vše v 24 měsíčních splátkách po 4 490 Kč RPSN činila 107,3 %. 7. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 17 až 23 spisu) a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 6. 1. 2021 (viz č.l. 25 spisu), který byl odeslán doporučeně žalovanému dne 25. 1. 2021. 8. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 9. Soud poučil žalobkyni u jednání dne 15. 9. 2021, že je povinna prokázat, zda a jakým způsobem původní věřitelka zjišťovala výdaje žalovaného, jinak nemusí být se svou žalobou v plném rozsahu úspěšná. Žalobkyně nenavrhla doplnění dokazování. 10. Z provedeného dokazování vyplývá následující skutkový stav: 11. Předchozí věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť nezjistila, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, když se spolehla na tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí pouze 3 000 Kč. Tato částka se jeví soudu značně podhodnocená, a to už z toho důvodu, že žalovaný měl v té době 2 vyživovací povinnosti. Ani tvz. další příjem žalovaného ve výši 15 200 Kč nebyl nijak doložen. Předchozí věřitelka neprovedla ani lustrace žalovaného v příslušných registrech (nebo to alespoň neprokázala), přesto poskytla žalovanému úvěru ve výši 55 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval, ačkoliv má v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že žalovaný uhradil celkovou částku 9 000 Kč. 12. Soud posuzoval věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvod