5 C 246/2021-29 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 6. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 5 963 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 963 Kč od 31. 5. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 1 710 Kč a nákladů na uplatnění pohledávky ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou přes internet dne 30. 4. 2020 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované téhož dne finanční prostředky ve výši 4 500 Kč převodem na účet žalované. Žalovaná se zavázala vrátit částku 4 500 Kč a zaplatit poplatek ve výši 1 463 Kč do 30. 5. 2020. Žalovaná ničeho neuhradila. V důsledku prodlení žalované jí vznikla povinnost uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 710 Kč. 2. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení o tom, zda a jakým způsobem žalobkyně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, žalobkyně nereagovala. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 27. 9. 2021, tedy více než deset dní před prvním jednáním, které se konalo dne 18. 10. 2021. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaná sjednaly přes internet smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně se z jednání omluvila, nemohla být tudíž soudem poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. 5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 7. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o zápůjčce ze dne 30. 4. 2020 je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet (resp. žalobkyně toto neprokázala). 8. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 4 500 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že na zápůjčku nebylo uhrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky či smluvní pokuty. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni jistinu ve výši 4 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. 9. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu do 5 dnů od doručení výzvy. Žalobkyně doložila, že odeslala výzvu k plnění dne 6. 4. 2021 na poslední známou adresu žalované, třetím dnem se tak výzva dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit bezodkladně, tedy do 5 dnů, tj. do 14. 4. 2021. Žalovaná je tak v prodlení s úhradou dluhu od 15. 4. 2021 a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,25 % ročně. 10. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 11. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.