5 C 254/2021-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 8. 2021 domáhala na žalované zaplacení 11 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 040 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalované dne 31. 12. 2020 bezúročnou zápůjčku ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit částku 8 000 Kč a poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 3 040 Kč, a to do 30. 1. 2021. Žalovaná ničeho neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. 2. Žalovaná poukázala na to, že původní věřitelka nijak neposuzovala schopnost žalované jako spotřebitele zápůjčku splácet, a proto je smlouva o zápůjčce neplatná. Navíc žalovaná poukázala na skutečnost, že jí nebylo doručeno ani oznámení o postoupení pohledávky, ani předžalobní výzva k plnění. 3. Podáním ze dne 2. 11. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o částku 3 040 Kč a dle obsahu podání rovněž o zákonný úrok z prodlení z částky 3 040 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení a o zákonný úrok z prodlení z částky 11 040 Kč od 31. 1. 2021 do 5. 6. 2021. Soud proto řízení částečně zastavil dle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, soud nevyžadoval souhlas žalované. 4. Žalobkyně neprokázala, že by společnost [právnická osoba] (dále jen původní věřitelka) zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, když k tomuto tvrzení neoznačila žádný důkaz. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. 5. Žalobkyně prokázala, že původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč (viz potvrzení o provedené platbě č.l. 14 spisu). 6. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 10 až 17 spisu, rámcová smlouva o úplatném postoupení pohledávek č.l. 18 až 19 spisu). Žalobkyně odeslala žalované dne 26. 5. 2021 předžalobní výzvu na adresu trvalého bydliště žalované, soud má proto za to, že tato výzva se dostala do právní sféry žalované třetím dnem, tj. dnem 29. 5. 2021. 7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 8. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 9. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, přesto původní věřitelka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala, že žalovaná neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni. <i>10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> 13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 14. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 15. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178