5 C 290/2020-25 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou přes internet dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši [částka], a žalovaná se zavázala vrátit částku [částka] a zaplatit poplatek ve výši [částka], to vše v týdenních splátkách po [částka]. Žalovaná splácela nepravidelně a dosud uhradila pouze částku [částka]. Dosud tak zbývá k úhradě částka [částka]. 2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované úvěr splácet, žalobkyně uvedla, že kontrolovala doklady předložené žalovanou a zaškrtnuté v Evidenční kartě klienta, kontrolovala aktuální počet exekucí, stav insolvenčního rejstříku, platební historii dlužníka u jejich společnosti, vyhodnotila aktuální finanční situaci dlužníka a příslušnou lokalitu bydliště, a to i na základě vědomostí a praxe z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v této oblasti 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované v hotovosti spotřebitelský úvěr ve výši [částka] a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu s úrokem ve výši [částka], poplatkem za zpracování úvěru ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Žalovaná se celkovou částku [částka] zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po [částka]. Úroková sazba dle smlouvy činila [anonymizováno] a RPSN [částka]. Žalovaná vyplnila evidenční kartu klienta, ze které vyplývá, že žalovaná byla v době podpisu smlouvy vdovou, starobní důchodkyní s důchodem ve výši [částka] Náklady na bydlení uvedla žalovaná ve výši [částka]. Dále žalovaná uvedla, že měsíčně splácí [částka] na úvěry a jako další výdaje domácnosti uvedla částku [částka]. Žalobkyně přes písemnou výzvu soudu nedoložila, že by kromě evidenční karty klienta disponovala dalšími doklady, a to především ohledně pravidelných výdajů žalované. Z listinných důkazů předložených žalobkyní nevyplývá, že by se žalobkyně důsledně zabývala tím, zda bude v možnostech žalované úvěr splácet, přestože žalovaná byla důchodkyní s nepříliš vysokým důchodem. Zejména se žalobkyně blíže nezajímala o strukturu výdajů žalované, přičemž z evidenční karty je zřejmé, že v době poskytnutí úvěru už žalovaná splácela další úvěr či úvěry, není však zřejmé, o jaký úvěr šlo, v jaké výši, zda se jednalo o úvěru po splatnosti apod. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že žalovaná měla v době podpisu smlouvy úvěr u [právnická osoba] ve výši více než [částka], který řádně nesplácela. 5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 7. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o.z. ve spojení s ustanovením § 588 o.z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy v dané věci za to, že žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, když se především důsledně nezabývala výdaji žalované, nezjišťovala (nebo to alespoň neprokázala) výši existujících závazků, platební morálku žalované, nezjistila si, zda žalovaná své dosavadní závazky řádně splácí, či nikoliv. Z toho důvodu soud považuje smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] za absolutně neplatnou. 8. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši [částka]. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná uhradila dosud částku [částka]. Žalovaná tedy nedluží ničeho ani z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z., a proto soud žalobu zamítl. 9. Nad rámec shora uvedeného má soud za to, že úroková sazba je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala do 60 týdnů zaplatit za poskytnutí úvěru ve výši [částka] souhrnný poplatek ve výši [částka]. Tuto částku jako celek považuje soud za úplatu za půjčení peněz, tedy úrok ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z. Obdobně viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. [spisová značka], popř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], která jsou použitelná i za stávající právní úpravy. Úrokové zatížení (RPSN) tak činilo 195 % ročně. Soud dospěl k závěru, že takto sjednaná úroková sazba je v rozporu s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť několikanásobně převyšuje běžnou úrokovou sazbu, a tudíž je dle § 588 občanského zákoníku neplatná. Jedná se o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který lz