5 C 314/2021-37 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 9. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 000 Kč od 2. 6. 2017 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 2. 5. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejím základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že původní věřitelka v rámci zjišťování úvěruschopnosti žalovaného provedla lustrace žalovaného ve veřejně dostupných rejstřících, žádné důkazy k tomu však nenavrhuje. Žalobkyně, na níž byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021, požaduje uhrazení jistiny úvěru a zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 22. 11. 2021. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila v žalobě, a proto soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 4. [právnická osoba] poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet dne 2. 5. 2017, aniž zjišťovala úvěruschopnost žalovaného (tedy výši jeho příjmů a výdajů). Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni. Původní věřitelka oznámila žalovanému postoupení pohledávky a vyzvala jej k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Oznámení o postoupené pohledávky bylo odesláno na poslední známou adresu žalovaného dne 13. 4. 2021. 5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 7. Jak bylo uvedeno shora, původní věřitelka nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná. 8. Původní věřitelka poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy ve výši 8 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou částku 8 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. 9. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nemohl soud vycházet ze splatnosti úvěru sjednané ve smlouvě. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. Žalobkyně doložila, že původní věřitelka vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem, který byl doporučeně odeslán žalovanému dne 13. 4. 2021, třetím dnem se tak dostal do dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do 19. 4. 2021. Pokud tak neučinil, ocitl se dnem 20. 4. 2021 v prodlení s úhradou dluhu, a od tohoto data má tedy žalobkyně dle § 1970 o. z. nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,25 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. 10. Žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná a současně odeslala na poslední známou adresu žalovaného předžalobní výzvu, a proto má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna za právní zastoupení advokátem dle § 14b odst. 1 ve výši 3 x 200 Kč, a to za převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby, dále náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 189 Kč. Odměna za právní zastoupení advokátem byla vypočtena dle § 14b odst. 1 advokátního t