6 C 127/2021-45 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení 7 196 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 968,82 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 548,77 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 839,11 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 20,98 % ročně z částky 5 839,11 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a dále zaplacení náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 13. 1. 2017 Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla původní věřitelka žalovanému částku 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem 546 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 800 Kč splatit v 43 týdenních splátkách po 222 Kč. Před podpisem smlouvy zjišťovala původní věřitelka schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný uhradil pouze částku 2 350 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 4. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaný podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek, to vše ve výši 9 546 Kč. Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. 5. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný dne 12. 1. 2017 požádal o zápůjčku ve výši 15 000 Kč a do zákaznické karty uvedl, že žije s rodiči, má manželku a nezaopatřené dítě, jeho měsíční příjem činí 16 500 Kč, má úvěr u [anonymizováno] s měsíční splátkou 1 360 Kč, měsíční výdaje za bydlení činí 2 390 Kč, osobní výdaje činí 8 500 Kč a vyživovací povinnost 1 000 Kč. 6. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 9. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr splácet. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že původní věřitelka se spolehla na tvrzení žalovaného obsažená v zákaznické kartě a zejména tvrzené výdaje žalovaného nebyly nijak ověřeny. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že skutečným cílem žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného. 10. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou dle § 580 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaný byl povinen bezdůvodné obohacení vydat. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil pouze 2 350 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledáv