6 C 292/2020-51 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 11. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 210 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 000 Kč od 17. 1. 2020 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že dne 18. 10. 2019 uzavřela se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč splatit ve 3 měsíčních splátkách, splatnost poslední splátky byla dne 16. 1. 2020. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Žalobkyně dále požaduje dle čl. 2 smlouvy o zápůjčce zaplacení účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného, a to za 5 písemných výzev v částce 2 500 Kč, a smluvní pokutu v částce 4 710 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 3. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. Smlouvou o zápůjčce ze dne 18. 10. 2019 bylo prokázáno, že touto smlouvou sjednanou přes internet se žalobkyně zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistinu ve výši 15 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 9 000 Kč, to vše ve 3 měsíčních splátkách po 8 000 Kč, poslední splátka byla splatná 90. den od poskytnutí zápůjčky. RPSN činila 1 791 %. 6. Výpisem z účtu a sdělením [právnická osoba] bylo prokázáno, že žalobkyně dne 18. 10. 2019 poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč žalovanému na jeho bankovní účet. 7. Žalobkyně předložila soudu výplatní pásky žalovaného za srpen a září 2019, ze kterých bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil okolo 34 000 Kč. 8. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zápůjčky upomínkama ze dne 20. 11. 2019, 1. 12. 2019, 20. 12. 2019, 29. 12. 2019 a 11. 1. 2020. 9. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 14. 10. 2020. 10. Ze sdělení [stát. instituce] (č. l. 42 spisu) i [územní celek] (č. l. 34, 37 spisu) vyplývá, že [číslo obč. průkazu] (tj. občanský průkaz totožného čísla, jako občanský průkaz, který žalovaný předložil žalobkyni při sjednávání smlouvy, a který se nachází na č. l. 28 spisu) byl vydán [celé jméno žalovaného] data narození 2. 3. 1974 a [rodné číslo], tedy jiného data narození a rodného čísla, než jaké jsou uvedeny v občanském průkaze na č. l. 28 spisu. 11. [právnická osoba] (č. l. 40) vyplývá, že účet, který žalovaný nahlásil žalobkyni pro účel čerpání zápůjčky (srov. čl. I. odst. 1.2. smlouvy o zápůjčce), je veden na [celé jméno žalovaného] s [rodné číslo], tedy s rodným číslem stejným, jako je rodné číslo vyplývající ze sdělení [stát. instituce] a [územní celek], nikoli rodným číslem dle občanského průkazu na č. l. 28 spisu. 12. Výpisem z centrální evidence obyvatel soud ověřil základní údaje žalovaného. 13. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 14. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalobkyně řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. 15. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 16. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit zapůjčenou částku spolu s poplatkem. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. 17. Žalovaný nahlásil žalobkyni pro účely vyplacení zápůjčky bankovní účet, který je veden na jeho jméno a rodné číslo tak, jak tyto údaje vyplývají ze sdělení [stát. instituce] a [územní celek], a zároveň i z údajů dostupných ve veřejných registrech (č. l. 43 spisu). Na tento účet žalovaná peněžní prostředky také vyplatila. Soud má proto pasivní legitimaci žalovaného za zcela prokázanou. 18. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 23. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno