8 C 19/2020-40 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném uhrazení pohledávky ve výši [částka] s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka], s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Požadovala také náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. 2. K odůvodnění svého návrhu uvedla, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] a žalovaným byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky ve výši [částka], poplatkem za administrativní činnost ve výši [částka] a hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po [částka], nejpozději do [datum]. Dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně uhrazena. Žalovaný na dluh uhradil pouze částku [částka] Poslední platbu obdržela žalobkyně od žalovaného dne [datum]. 3. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové a pracovní poměry a tyto informace byly ověřovány na základě dokladů poskytnutých žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně vše zaznamenala do karty zákazníka a ověřila na základě dokladů uvedených v kartě zákazníka – zejména se jednalo o výplatní pásky, pracovní a nájemní smlouvy. Tyto skutečnosti potvrdil žalovaný také podpisem smlouvy, ve které prohlásil pravdivost všech informací. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla o pravdivosti poskytnutých informací pochybnosti, proto s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru. 4. Smlouvou ze dne [datum] s účinností téhož dne byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne [datum] pak byl žalovaný upozorněn na postoupení pohledávek na žalobkyni. 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je [ulice a číslo], [obec]. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni [datum]. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě 10 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, a proto soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, podle § 115a o. s. ř. 6. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] peněžní prostředky ve výši [částka] v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši [částka], poplatkem za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka], celkem tedy [částka]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný doposud uhradil pouze částku [částka]. Žalovaný takové tvrzení nijak nezpochybnil. 7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 8. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 9. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost uloženou v zákoně o spotřebitelském úvěru, a to zjištěním solventnosti žalovaného. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že původní věřitelka zjišťovala poměry žalovaného dotazem a inform