12 C 120/2022-78 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 241 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 239,85 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 656,9 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 42 326 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem 23,28 % ročně z částky 42 326 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 24. 11. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem 26 860 Kč a odměnou za administrativní činnost 9 000 Kč splatit v 18 měsíčních splátkách po 4 770 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 19 080 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022. 3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. K tomu soud poznamenává, ža aktuálnost bydliště na adrese trvalého pobytu telefonicky potvrdil sám žalovaný (vizte úřední záznam na č. l. 35 verte spisu). 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 6. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 7. Ze zákaznické karty ze dne 24. 11. 2020 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že žije v nájmu, jeho dosažené vzdělání je učňovské, nemá vyživovací povinnosti, je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 22 000 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 13 410 Kč, z toho externí zápůjčka/úvěr činí 3 000 Kč, osobní výdaje 3 410 Kč, bydlení 6 000 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Kolonka dokumenty k ověření finanční situace žadatele zůstala prázdná. Z výplatních pásek žalovaného za říjen a září 2020 vyplývá, že příjem žalovaného činil v říjnu 18 526 Kč a v září 25 713 Kč. 8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 11. 2020 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla (vizte výpis z účtu na č. l. 62 spisu) žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 50 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 35 860 Kč, to vše v 18 měsíčních splátkách po 4 770 Kč RPSN činila 111,37 %. 9. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z 3. 2. 2022 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). 10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 19. 4. 2022. 11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného. 13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 14. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a administrativním poplatkem. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od