12 C 243/2022-54 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 5 763 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 74,20 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 763 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 3. 9. 2021 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč převodem na účet, přičemž žalovaný se zavázal splatit žalobkyni dlužnou jistinu a poplatek ve výši 165 Kč do 30 dnů. Kromě tohoto poplatku byly sjednány další poplatky za volitelné služby (poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč). Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru tzv. korunovým odkladem, kdy uhradil 1 Kč a za toto prodloužení byl účtován poplatek 495 Kč, dále dvakrát požádal o prodloužení splatnosti tzv. desetiprocentním odkladem, za tuto službu uhradil 2x 745 Kč (poplatek za tuto službu činí 245 Kč). Celkem žalovaný na úvěr dosud uhradil 1 491 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou úvěru byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 3 % z jistiny, žalobkyně nárokuje smluvní pokutu ve výši 113 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím registrů [anonymizována dvě slova], [příjmení], [příjmení] a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně dále posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, jeho rodinný stav apod. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 2. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav: 4. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 3. 9. 2021 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr do 3. 10. 2021 a dále se zavázal zaplatit sjednaný úrok a poplatky. 5. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z listinných důkazů předložených žalobkyní vyplývá pouze to, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z kopie občanského průkazu, a že výši příjmů a výdajů žalovaného zjišťovala výhradně z informací získaných od žalovaného. Dále žalobkyně zjišťovala, zda je žalovaný veden v insolvenčním rejstříku, rejstříku dlužníků a centrální evidenci exekucí. Žalobkyně však nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích jakkoli ověřovala. Nebyl zjištěn zdroj příjmů žalovaného, nebylo zjišťováno, jaké jsou výdaje žalovaného za bydlení, energie a další životní potřeby atd. Žalobkyně tedy nemohla dojít k závěru, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze pochybovat. 6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. 8. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nezjišťovala schopnost žalovaného