12 C 9/2022-269 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 2. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 230 416,15 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 18 614,55 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 17 774,53 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 230 416,15 Kč od 19. 2. 2022 do zaplacení a úrokem 8,9 % ročně z částky 230 416,15 Kč od 19. 2. 2022 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 11. 11. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 250 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách, přičemž byla sjednána úroková sazba 8,90 % ročně. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný. Žalovaná dluh neuhradila ani k předžalobní upomínce. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to kontrolou veřejných databází, prostřednictvím bankovních i nebankovních registrů ([spisová značka]). 3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěr byl poskytnut bez nutnosti doložení příjmu. Žalobkyně při hodnocení bonity žalované vycházela z jejích příjmů a výdajů dle transakcí bankovního účtu žalované. Na jistinu žalovaná uhradila 19 583,85 Kč, přičemž z přiložené tabulky se podává, že celkem žalovaná žalobkyni zaplatila 41 556 Kč. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoli ji byla řádně doručena do vlastních rukou. 5. Žalovaná se k jednání soudu, které bylo nařízeno na 19. 8. 2022, nedostavila, ačkoli předvolání k jednání bylo žalované řádně doručeno. Soud tedy jednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v její nepřítomnosti. 6. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 8. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 11. 11. 2019 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 250 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě je uvedeno, že čistý měsíční příjem žalované činí 515 900 Kč, měsíční výdaje bez splátek úvěrů 10 000 Kč a splátky úvěrů 6 000 Kč. Žádost o úvěr byla ze strany žalované podepsána elektronicky (č. l. 25 verte spisu). 9. Smlouvou o úvěru ze dne 11. 11. 2019 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni jistinu spolu s úrokem 8,90 % ročně, to vše v 72 měsíčních splátkách po 4 508 Kč, první splátka byla splatná 24. 12. 2019 a poslední splátka ve výši 4 494,83 Kč měla být splatná 24. 11. 2025 RPSN činila 9,27 %. Před podpisem úvěrové smlouvy žalovaná rovněž obdržela předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru (č. l. 16 spisu), ve kterých byly podmínky úvěru shrnuty; předsmluvní informace byla ze strany žalované podepsána elektronicky (č. l. 19 spisu). Součástí úvěrové smlouvy byly obchodní podmínky (č. l. 20 verte spisu), které ve svém čl. 8 zakládají oprávnění žalobkyně prohlásit úvěr za splatný, pokud žalovaná bude v prodlení s placením úvěru a svůj dluh neuhradí ani k výzvě žalobkyně. 10. Částka 250 000 Kč byla žalované poskytnuta 11. 11. 2019 (č. l. 44 spisu). 11. Z dokumentů založených na č. l. 32 až 143 spisu a č. l. 159 až 197 spisu bylo zjištěno, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, avšak nikoli řádně a s odbornou péčí. 12. Výzvou ze dne 3. 11. 2020, která byla odeslána doporučeně, žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení 18 032 Kč a 99,23 Kč, a to do 3. 12. 2020. Součástí výzvy je upozornění, že v případě neuhrazení uvedené částky ve stanovené lhůtě dojde k zesplatnění úvěru. 13. Oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 26. 2. 2021, které bylo odesláno doporučeně, žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 24. 2. 2021 a vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu ve výši 236 088,06 Kč do 5. 3. 2021. 14. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 1. 2. 2022. 15. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 16. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalobkyně řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované. 17. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 18. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 250 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. 19. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 23. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 24. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitel