5 C 264/2022-37 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 14 290 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 290 Kč od 14. 6. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [právnická osoba] uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejím základě poskytla žalované dne 14. 5. 2021 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit do 13. 6. 2021, a to společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 994,11 Kč a úrokem ve výši 295,89 Kč. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2022. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaná byla lustrována původním věřitelem v dostupných databázích [anonymizováno], [příjmení], [anonymizována dvě slova]. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně neprokázala, zda a jakým způsobem původní věřitelka zjišťovala úvěruschopnost žalované, když ve spise se nenachází jediný listinný důkaz, který byl se vztahoval k ověřování úvěruschopnosti žalované. Naopak z výpisu z účtu žalované vyplývá, že žalovaná si opakovaně brala drobné úvěry a zápůjčky od různých společností (např. [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], přičemž úvěry a zápůjčky nesplácela). Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 5. Soud má za prokázané výpisem z účtu žalované č. [bankovní účet], že [právnická osoba] [právnická osoba] (dále jen původní věřitelka) poskytla žalované dne 17. 5. 2021 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na shora uvedený účet žalované. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednané přes internet (viz č.l. 10 až 16 spisu), na základě které se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč za úrok 295,89 Kč a poplatek 3 994,11 Kč (při překročení třicetidenní splatnosti úvěru) s tím, že RPSN činila 7 595,3 %. 6. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2022 (č.l. 18 až 23 spisu). Postoupení pohledávky oznámila původní věřitelka žalované dopisem ze dne 26. 7. 2022 (viz č.l. 24 včetně dodejky na č.l. 25 spisu). 7. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala, že žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. 8. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 9. Původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč dne 17. 5. 2021 na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet. Původní věřitelka nezjišťovala úvěruschopnost žalované, naopak úvěr poskytla, ačkoliv měla mít objektivně pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, neboť žalovaná si opakovaně brala úvěry a zápůjčky, které nesplácela. Pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni. 10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (tedy ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru). <i>11. Pode § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. <i>13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>16. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> 17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 18. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinn