5 C 316/2021-27 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 10. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 750 Kč od 30. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 6. 12. 2019 smlouvu o úvěru, na jejím základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 45 450 Kč v týdenních splátkách po 758 Kč. Žalovaný uhradil celkem 19 700 Kč. Následně žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně tvrdila, že posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla, kontrolu insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnavatele telefonicky, kontrolou platební historie žalovaného u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta a dle lokality klienta. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 3. 1. 2022 bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 3. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze evidenční kartu klienta vyplněnou žalovaným, ze které vyplývá, že žalovaný je rozvedený, nebyl trestně stíhán, měl úvěr u společnosti, je zaměstnán u [právnická osoba] s.r.o., přičemž jeho mzda činí 32 306 Kč, životní výdaje na bydlení 4 670 Kč a životní minimum 3 910 Kč. Z evidenční karty nevyplývá, zda žalobkyně ověřila výši příjmů žalovaného, zda zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, zda má žalovaný závazky u třetích osob, zda tyto řádné splácí, jaká je majetková situace žalovaného apod. Žalobkyně nedoložila, že by provedla lustraci žalovaného v dostupných registrech dlužníků. Ze soupisu věcí pro osobu přitom vyplývá, že žalovaný měl v minulosti celou řadu exekucí, a to mimo jiné v letech 2016 a 2017. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o své povinnosti důkazní. 4. Žalobkyně prokázala, že poskytla žalovanému při podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 6. 12. 2019 částku 25 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č.l. 7 až 8 spisu). 5. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně (a z přehledu splácení na č.l. 10 spisu), z něhož vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 19 700 Kč. Žalovaný, který má v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní, netvrdil ani neprokázal, že by snad uhradil částku vyšší. 6. Soud má za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 25 750 Kč do 28. 8. 2021 (viz předžalobní výzva č.l. 11 spisu a doklad o odeslání č.l. 12 spisu). 7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 8. Ze shora provedených listinných důkazů následující skutkový stav. 9. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, aniž předtím důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný doposud uhradil pouze částku 19 700 Kč. <i>10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>13. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 18. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 r