6 C 143/2019-195 — Okresní soud v Kroměříži

1. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (soud I. stupně) rozhodl tak, že se určuje, že existuje ve prospěch žalobce a každého budoucího vlastníka pozemku parc. [číslo] jehož součást tvoří budova [adresa] v obci a k. ú. [obec], právo odpovídající služebnosti, zatěžující část pozemku parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec], vyznačenou šrafováním a vymezenou body [číslo] na geometrickém plánu pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku, vyhotoveného [právnická osoba], s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa], pod číslem plánu [číslo], ověřeným dne [datum] úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. [jméno] [příjmení] pod [číslo]; spočívající v povinnosti současného a každého budoucího vlastníka uvedeného služebného pozemku strpět na výše uvedené části pozemku parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec], umístění a provoz vybudované podzemní domovní kanalizační přípojky vedoucí z budovy [adresa], tvořící součást pozemku parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec], vedoucího do hlavního kanalizačního řádu umístěného pod povrchem pozemku parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec], jakož i vstup na uvedený pozemek parc. [číslo] v obcia k.ú. [obec] v nezbytném rozsahu za účelem opravy, úpravy a údržby uvedené domovní kanalizační přípojky (I)) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II) - 2. V podstatných důvodech svého rozhodnutí uvedl, že právní předchůdci žalobce manželé [celé jméno žalobce] užívali kanalizaci právních předchůdců žalované v dobré víře, že mají k věci právo, a to na základě dohody uzavřené před MNV v [obec] dne [datum]. Následně vykonával totéž právo žalobce, a to až do [datum], kdy mu žalovaná dopisem oznámila, že s užíváním její kanalizace žalobcem nesouhlasí; nejpozději tímto okamžikem žalobcova dobrá víra zanikla. V souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními tak právní předchůdci žalobce vydrželi právo odpovídající věcnému břemenu uplynutím jednoho roku ode dne 1. 4. 1983 (srov. § 865 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992), tj. k 1. 4. 1984. 3. Žalobci a jeho právním předchůdcům nelze nikterak upírat jejich dobrá víra vycházející z dohody ze dne 12. 5. 1964. O to více pak za situace, kdy za právo společného užívání kanalizace právní předchůdci žalobce poskytli právním předchůdcům žalované protihodnotu (úplatu) minimálně v podobě vzdání se práva bezplatného užívání bytu v budově [adresa] [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] na bezplatné užívání bytu vyplývá z odstavce III. trhové smlouvy ze dne 1. 6. 1959 (srov. odstavec 15. tohoto rozsudku); vzdání se tohoto práva ve prospěch manželů [příjmení], a to jakožto úplata za poskytnutí práva společného užívání kanalizace, vyplývá z bodu 2) dohody z 12. 5. 1964 a z prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 12. 5. 1964. 4. Narušení dobré víry právních předchůdců žalobce nelze dovodit z obsahu dopisu z 26. 5. 1965. Tímto dopisem právní předchůdci žalované manželé [příjmení] sice vytýkají [jméno] [celé jméno žalobce], že z jeho strany nebyl dodržen závazek vyplývající z bodu 1 a 4 dohody z 12. 5. 1964 s tím, že trvají na jeho dodržení, avšak nikterak nezpochybňují právo užívání kanalizace; ba naopak [jméno] [celé jméno žalobce] upozorňují na to, že v případě nesplnění jeho závazku, se budou domáhat splnění dohody ze dne 12. 5. 1964 u soudu. Právní předchůdci tedy zásadně trvali na dodržení předmětné dohody z 12. 5. 1964. 5. Přerušení dobré víry právních předchůdců žalobce pak nelze dovodit ani z obsahu návrhu manželů [příjmení] na zahájení smírného jednání u [název soudu], a to ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], kterým byl schválen smír. Z obsahu návrhu na zahájení řízení ani z vyjádření manželů [příjmení] ze dne 21. 11. 1966 jakkoli nevyplývá záměr právních předchůdců žalované, zamezit (resp. bránit) Slámovým v užívání jejich kanalizace. V souladu s obsahem dopisu z 26. 5. 1965 se naopak jeví, že skutečným úmyslem manželů [příjmení] bylo domoci se splnění závazku vyplývajícího z dohody z 12. 5. 1964, nikoli eliminace práva užívání kanalizace. Tomu odpovídá také skutečnost, že soud se v rámci usnesení, kterým byl schválen smír, napojením na kanalizaci vůbec nezabýval. To ostatně koresponduje také s výpovědí [jméno] [příjmení], která uvedla, že v době podání návrhu k Okresnímu soudu v Kroměříži již byl septik a napojení na kanalizaci vybudován, a soud se již kanalizaci nezabýval. Vybudování jímky v době před zahájením smírčího řízení pak koresponduje i s fakturou Okresního stavebního podniku v [obec] (srov. odstavec 11. tohoto rozsudku). 6. Narušení dobré víry žalobce či jeho právních předchůdců nelze dovodit ani z provedených výpovědí svědků. Z výpovědi [jméno] [příjmení] sice vyplývá, že mezi právními předchůdci panovaly spory, nelze však již dovodit, že by právní předchůdci žalované bránili právním předchůdcům žalobce v realizaci práva užívání kanalizace či jejich dobrou víru jakkoli zpochybnili. Svědek navíc nebyl ani jednomu jednání přítomen. 7. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali předmětné právo odpovídající věcnému břemenu v dobré víře, že jim právo náleží, a to nepřetržitě od 12. 5. 1964 až do 21. 3. 2011. Námitka promlčení vznesená žalovanou je proto zcela lichá (§ 109 obč. zák.). 8. Poukazovala-li žalovaná na to, že žalobce má možnost alternativního přístupu k veřejné kanalizaci, pak tato skutečnost není pro posouzení existence věcného břemene (resp. vydržení) významná a nemá na něj ani žádný vliv. 9. Pokud žalovaná zpochybňovala geometrický plán [číslo] pak k tomu třeba uvést, že soud nemá o správnosti a kvalitě geometrického plánu pochybnosti, když všechny připomínky žalované a případné nejasnosti řádně vysvětlil Ing. [jméno] [příjmení] v rámci své výpovědi. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl s žalobou úspěšný toliko z poloviny, když ohledně zbylé části vzal žalobu zpět a řízení bylo částečně zastaveno. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce nedoložil odeslání výzvy k plnění žalované, jak předpokládá ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. 11. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Namítala, že rozhodnutí trpí vadou nesprávného právního posouzení věci. V první řadě se soud I. stupně nezabýval otázkou úplatnosti resp. bezúplatnosti věcného břemene. Dle žalované je případně vydržené právo věcného břemene musí být vymezeno i co do otázky úplatnosti. Tímto se rozsudek vůbec nezabýval. Nicméně podstatou odvolání je nesprávné a nedostatečné právní posouzení vydržení určovaného práva. Žalovaná má za to, že soud I. stupně nesprávně přistoupil k hodnocení událostí dne 12. 5. 1964, když toho dne byla dle soudu uzavřena platná písemná dohoda mezi právním předchůdcem účastníků, která měla založit držbu práva žalobce (resp. právní předchůdce žalobce). 12. Ústavní soud usnesení ze dne 3. června 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04 uvedl, že pokud se někdo chopí držby nemovitostí na základě neurčité smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. 13. V poměrech v této věci žalovaná zdůrazňuje, že soud I. stupně se blíže nezabýval listinou nazvanou„ Zápis sepsaný na MNV v [obec] pod/H. dne 12. května 1964“, když tuto bez dalšího označil za dohodu a právní titul, díky němuž se měli právní předchůdci žalobce ujmout držby věcného břemene. Z listiny lze dovodil, že se přítomní setkali a měli se bavit o tom, jak naloží se situací ohledně kanalizace. Výsledný zápis je toliko shrnutím jejich jinak ústních informací. Žalovaná má za to, že dohoda vtělená do zápisu správního orgánu je neurčitá. Žalovaná spatřuje neurčitost této dohody v tom, že není dáno, jakým způsobem, v jakém rozsahu a v jakém místě má dojít k napojení na kanalizaci. Stejně tak není zřejmé, zda skutečně předmětná dohoda má mířit ke vzniku věcného břemene. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 22. ledna 2013 sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni, musí být dána na jeho vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Z provedeného dokazování vyplývá, že další jednání právních předchůdců procesních stran neosvědčuje na straně žalobce existenci dobré víry minimálně v tom, že je vše připojeno řádně, vztahy založené onou dohodou jsou právně i fakticky bezvadné. Tyto spory, které pokračovaly napříč časem až do roku 2011, vyvěraly z neurčitosti dohody. Žalovaná předmětnou dohodu považuje za neurčitou, tzn. absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb. 14. Žalovaná namítá, že ze samotného textu dohody je patrno, že se nejedná o smlouvu o zřízení věcného bře