12 C 105/2023-53 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 2. 5. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky shora uvedené částky a dále náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 30. 10. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s částkou ve výši 17 184 Kč představující úroky, úhradu za poskytnutí úvěru, odměnu za administrativní činnost a odměnu za hotovostní splátky splatit v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč Poslední splátku žalovaná uhradila dne 26. 8. 2020 v částce 3 600 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřeny doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v kartě zákazníka. 3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že poskytovatel úvěru neprověřil její schopnost úvěr splácet, využil její těžké finanční situace a neznalosti, vše řádně nevysvětlil. Toho času žila pouze ze sociálních dávek, byla matkou samoživitelkou bez příjmu. Uplatněný nárok proto uznává pouze co do doplacení jistiny, když část již splatila. 4. Soud nařídil jednání ve věci na den 17. 7. 2023. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a současně požádala o odročení jednání z důvodu, že se jí nepodařilo zajistit substituční zastoupení pro kolizi spolupracujících advokátů v [obec] a okolí. Žádosti o odročení jednání soud nevyhověl, a to jednak z důvodu, že z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně disponuje dostatečným smluvně ujednaným právním aparátem pro to, aby si byla schopna zastoupení u soudního jednání zajistit (byť třeba advokátem se sídlem nikoli v blízkosti zdejšího soudu), jednak také proto, že stroze tvrzenou kolizi v jednání žalobkyně soudu žádným způsobem neosvědčila. O nevyhovění žádosti byla žalobkyně vyrozuměna. Soud tedy jednal v nepřítomnosti žalobkyně. 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 6. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 7. Z žádosti o úvěr ze dne 30. 10. 2019 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž v žádosti uvedla, že žije s rodiči, je svobodná, její dosažené vzdělání je základní, má 1 nezaopatřené dítě, je na rodičovské/mateřské dovolené s celkovým měsíčním příjmem 10 796 Kč a celkovými měsíčními výdaji 6 590 Kč. Předchozí věřitelka měla mít k dispozici občanský průkaz žalované, jakýsi výměr a sl. Tyto doklady však nebyly doloženy. 8. Smlouvou o úvěru ze dne 30. 10. 2019 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 1 925 Kč a poplatky v celkové výši 15 259 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč RPSN měla činit 272,44 %. 9. Z doloženého výpisu plateb vyplývá, že žalovaná na úvěr uhradila 17 700 Kč. 10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem z 7. 12. 2022 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). 11. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 29. 3. 2023. 12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 13. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované. 14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 15. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit zapůjčenou částku spolu s poplatky a úrokem. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 22. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z princ