12 C 127/2022-112 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 7. 6. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 112 368 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 112 368 Kč od 28. 12. 2021 do zaplacení, pohledávky 17 866,17 Kč, úroku 55,94 % ročně z částky 97 483,32 Kč od 28. 12. 2021 do 18. 1. 2022 ve výši 3 215,30 Kč, úroku 8,5 % ročně z částky 97 483,32 Kč od 19. 1. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 12. 2021 dosáhne částky 281 131 Kč, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 22. 4. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 102 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem 55,94 % ročně splatit v 42 měsíčních splátkách po 5 578 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 27 890 Kč. Žalobkyni rovněž vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut v částce 998 Kč, náhrady nákladů v částce 400 Kč a smluvní pokuty 0,1 % denně z jistiny 110 970,03 Kč, kterou žalobkyně požaduje od 28. 12. 2021 do vyhotovení žaloby, tj. 17 866,17 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo ke dni 26. 12. 2021 k zesplatnění úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti ([příjmení] a NRKI), jakož i z jiných zdrojů. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je zaměstnán v [anonymizováno] nemocnici [obec]. Z karty klienta rovněž vyplývá, že žalovaný měl žalobkyni splatit 27 890 Kč. 6. Z žalobkyni doloženého výpisu z účtu žalovaného za období prosinec 2020 až březen 2021 vyplývá, že počáteční zůstatek činil 4 124,97 Kč a konečný zůstatek 7,51 Kč, tj. platební bilance žalovaného za uvedené období byla negativní. Žalovaný dne 23. 12. 2020 čerpal úvěr u žalobkyně ve výši 75 000 Kč a dne 31. 3. 2021 u [webová adresa] ve výši 5 000 Kč. Žalovaný často sázel v [anonymizováno]. 7. Smlouvou o úvěru ze dne 22. 4. 2021 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 102 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem částku 234 276 Kč, a to vše v 42 měsíčních splátkách po 5 578 Kč. Úroková sazba činila 55,95 %, RPSN měl činit 72,77 %. 8. Výpisem z účtu bylo prokázáno, že úvěr 102 000 Kč byl žalovanému vyplacen 22. 4. 2021. 9. Výzvami z 22. 11. 2021 a 21. 12. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných splátek a zároveň žalovaného upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Oznámením ze dne 26. 12. 2021 žalobkyně sdělila žalovanému, že tímto dnem došlo k okamžitému zesplatnění úvěru. 10. Dále žalobkyně doložila negativní výpis záznamů žalovaného v registru [příjmení] ze dne 22. 4. 2021, výpis NRKI a kopii občanského průkazu žalovaného. 11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 18. 5. 2022. 12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 14. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 102 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni navýšenou částku v celkové výši 234 276 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. 15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evrops