12 C 8/2023-62 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 12. 10. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 51 422,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 727,78 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 51 422,14 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 422,14 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] uzavřela s žalovanou dne 6. 11. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit dle sjednaných podmínek. Žalovaná povinnost nesplnila, dostala se do prodlení. Úvěr je úročen sazbou 22,68 % a žalované jsou účtovány poplatky dle sazebníku. Ke dni 30. 6. 2022 byl úvěr prohlášen za splatný. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek účinné dne 22. 7. 2022. 3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Žalovaná čerpala celkem částku 69 950 Kč a uhradila 40 278 Kč. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 6. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 11. 2020 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované úvěr s úvěrovým rámcem 70 000 Kč s roční úrokovou sazbou 22,68 %, RPSN 27,72 %. Žalovaná uvedla, že žije ve vlastní nemovitosti, stáří bankovního účtu je 10 a více let, nemá vyživovací povinnosti vůči dětem, je svobodná a zaměstnaná s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč. Výdaje žalované činí měsíčně 4 500 Kč, finanční závazky nemá. 7. Žalobkyně doložila kopii výplatních pásek žalované za září a říjen 2020, ze kterých vyplývá, že příjem žalované činil okolo 23 000 Kč. Dále doložila výpisy [příjmení], [anonymizováno], dle kterých žalovaná měla v prosinci 2020 evidován jeden úvěr ve výši 20 000 Kč a v listopadu 2020 nebyla vedena v SOLUSU. 8. Výpisem z úvěrového účtu žalobkyně prokázala, že žalované bylo na úvěr vyplaceno 69 950 Kč, žalovaná dosud na úvěr uhradila 40 278 Kč. 9. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2022 a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem z 26. 7. 2022 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). 10. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 3. 8. 2022. 11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové (výdaje) a osobní poměry žalované. 13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 69 950 Kč. Žalovaná na úvěr vrátila 40 278 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Po