16 C 167/2023-40 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11. 9. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 921 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 969,20 Kč. 2. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitelka společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 16. 8. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému bezhotovostně částku 10 000 Kč, která měla být splacena nejpozději do 15. 9. 2021. Žalobkyně krom poskytnuté jistiny požaduje též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč. Úvěr byl vyřizován prostřednictvím internetové stránky [webová adresa]. Jelikož žalovaný nehradil řádně a včas, kdy dle tvrzení žalobkyně nebylo uhrazeno ničeho, byla mu dne 29. 6. 2023 zaslána upomínka s výzvou k plnění. 3. Pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023, uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalobkyní. 4. Usnesením ze dne 21. 9. 2023, č.j. 16 C 167/2023-31, byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě. 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ust. § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i výzva k vyjádření byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i usnesení za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř. 6. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise. 7. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 8. [právnická osoba], uzavřela dne 16. 8. 2021 prostřednictvím webové stránky [webová adresa] s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému bezhotovostně částku 10 000 Kč, která měla být splacena nejpozději do 15. 9. 2021. Žalobkyně krom poskytnuté jistiny požaduje též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč (viz smlouva č.l. 11-19, výpis z účtu č. l. 21). Doba trvání úvěru činila 29 dní s termínem splatnosti 15. 9. 2021. 9. Smlouvou o postoupení pohledávky (č.l. 22-25) byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 6. 2023, kdy žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě před podáním žaloby (č. l. 26-27). 10. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného, nedoložila, že byl žalovaný lustrován v jakékoli evidencích dlužníků (např. [příjmení], NRKI apod.), ani nedoložila řádné zjišťování dalších závazků žalovaného (například exekuční řízení či vymáhání, atp.), a to ani přes výzvu soudu ze dne 21. 9. 2023. 11. Na základě shora popsaných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 12. Původní věřitelka společnost [právnická osoba], poskytla dne 17. 8. 2021 žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 171 Kč uhrazen za 29 dnů v jednorázové splátce, tedy dne 15. 9. 2021. Pro případ překročení doby splatnosti pak činila výše poplatku za sjednání úvěru 10 921 Kč. 13. [příjmení] byla vyplacena bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Smlouvou o postoupení pohledávky byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně však neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala a řádně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil. 14. Soud věc posoudil dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru. <i>15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>18. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>19. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> 20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem