10 C 101/2024-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 4 581 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit tuto částku spolu s úrokem 1 854 Kč, poplatkem za zpracování zápůjčky 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení 477 Kč. Celkovou částku měl žalovaný hradit v 45 týdenních splátkách po 316 Kč. Žalovaný na dluh zaplatil celkem 9 600 Kč, poslední platbu učinil dne , datum, , poté již nehradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . K úhradě dluhu žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou ze dne , datum, .2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací a dokladů požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako gumař ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem byl ve výši 29 155 Kč. Uvedl přitom, že žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy a nemá vyživovací povinnost k jiným osobám. Podle žalobkyně mu tak zbýval dostatek prostředků na splátky zápůjčky. Původní věřitelka ověřila majetkovou situaci žalovaného z výplatních pásek a dále žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, v němž neměl záznam. Tyto informace zaznamenala v kartě zákazníka ze dne , datum, .3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobu mu soud zaslal na shora uvedenou evidenční adresu, jinou se zjistit nepodařilo; zásilka byla vhozena do domovní schránky žalovaného dne , datum, .4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.5. Soud z provedených listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:6. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky. V období od podpisu smlouvy do , datum, zaplatil žalovaný celkem 9 600 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.7. Právní posouzení věci:8. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 9 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od , datum, do , datum, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). K tomu ovšem nedošlo.9. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, tyto žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně doložil podle údajů v zákaznické kartě výplatními páskami za období září a říjen 2021. Tyto dokumenty ovšem žalobkyně soudu nepředložila, nemohl je tak dále posoudit. Pokud pak jde o výdaje žalovaného, soud opakuje, že z žádosti o úvěr (zákaznické karty) nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovaným byla jakkoli ověřována (např. výpisem z účtu žalovaného, výší plateb za bydlení apod.). Původní věřitelka se blíže nezajímala o výdaje domácnosti žalovaného, který podle vyplněných údajů v kartě zákazníka vyživoval jednu osobu, navzdory tomu, co žalobkyně tvrdila v doplnění žaloby. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Žalovaný měl být lustrován pouze v insolvenčním rejstříku, nebylo tvrzeno ani doloženo, že by právní předchůdkyně jeho osobu prověřila i jinými způsoby. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.10. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru [§ 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy. Je tedy nerozhodné, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena ještě v době platnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, , jehož tehdejší dikce (Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.) mohla navozovat dojem, že se jedná toliko o neplatnost relativní. Takový výklad však SDEU odmítl, jak bylo naznačeno výše.11. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 9 000 Kč, byl žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, což se již stalo. Podle tvrzení samotné žalobkyně (doloženého tabulkou umoření) totiž žalovaný zaplatil na dluh celkem 9 600 Kč, poskytnutou jistinu úvěru tedy už splatil. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně nárok na jakékoli další plnění, neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl (viz výrok I. tohoto rozsudku).12. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku).13. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 400 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 600 Kč (výrok III. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.14. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.15. Odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř.