12 C 145/2024-40 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 9. 7. 2024 domáhala na žalované zaplacení částky 21 376 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 376 Kč od 10. 11. 2023 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 6. 9. 2023 s právní předchůdkyní žalobkyně, a to společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč (po navýšení). Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit úvěr do 9. 11. 2023, a to spolu s úrokem ve výši 4 376 Kč. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě upomínkou ze dne 14. 3. 2024.2. Na výzvu soudu, aby doplnila a prokázala tvrzení stran posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, žalobkyně nereagovala.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba spolu s výzvou k vyjádření byly žalované řádně doručeny do její datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně i žalovaná byly vyzvány, aby se vyjádřily, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovaly. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u obou účastníků předpokládal, že nemají žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o úvěru ze dne 6. 9. 2023 včetně dodatku ze dne 13. 9. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce částku 24 376 Kč do 30 dnů. RPSN činila 1141,2 %. Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka vyplatila žalované dne 6. 9. 2023 12 000 Kč a dne 13. 9. 2023 8 000 Kč.7. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem z 14. 3. 2024.8. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 14. 3. 2024.9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované.11. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:12. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst