16 C 203/2023-71 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 11. 8. 2023 opravenou podáním ze dne 17. 8. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 627,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 56 627,11 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, kapitalizovaného úroku ve výši 9 802,13 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 166,77 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 56 627,11 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokuty 10 164,09 Kč se [anonymizováno] úrokem z prodlení z částky 10 164,09 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, a dále náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], uzavřela s žalovaným dne 3. 2. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 60 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek, byla sjednána roční úroková sazba ve výši 22,68 % ročně, RPSN byla ve výši 28,14 % ročně. Žalovaný na úvěr čerpal celkem částku ve výši 63 156,58 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost platit řádně a včas splátky úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně tedy využila svého oprávnění a ke dni 28. 2. 2023 prohlásila úvěr za splatný. Žalovaný celkem uhradil na úvěr částku 13 784 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 3. 2023 postoupena na žalobkyni, a to s účinností k 21. 3. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 28. 6. 2023, ani poté již ničeho neuhradil. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla její právní předchůdkyni ověřena na základě žalovaným tvrzených příjmů a výdajů (které byly zaznamenány v žádosti o úvěr), ověřením v interních i externích databázích a v registru [příjmení]. Žalobkyně vyžádala u své právní předchůdkyně dokumentaci prokazující ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, avšak žádná taková dokumentace nebyla dohledána, a tedy ani nebyla soudu předložena. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 6. Původní věřitelka a žalovaný podepsali dne 3. 2. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru (č. l. 27-29), na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 60 000 Kč, současně bylo sjednáno pojištění. Žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně poplatku za pojištění formou měsíčních splátek, jejichž výše nebyla pevně daná, měla být ve výši 5 % z dlužné částky, min. 500 Kč Smlouvou byly sjednány další podmínky splácení, včetně případných následků nezaplacení splátek (smluvní pokuta, náhrada nákladů spojených s vymáháním pohledávky). Žalovaný celkem čerpal částku 63 156,58 Kč. 7. Ve smlouvě/žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru žalovaný uvedl, že pracuje jako pracovník ve službách a prodeji, a to u zaměstnavatele [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 500 Kč, celkové náklady domácnosti uvedl ve výši 4 000 Kč. 8. Žalovaný na úvěr uhradil částku 13 784 Kč (výpis č. l. 44-45). 9. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 3. 2023 a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisy původní věřitelky i žalobkyně ze dne 29. 3. 2023, odesláno 30. 3. 2023 (č. l. 46-48). 10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. 12. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka [anonymizována čtyři slova] poskytla žalovanému na podkladě smlouvy o revolvingovém úvěru finanční prostředky ve výši celkem 63 156,58 Kč. Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 3. 2023 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 29. 3. 2023, který byl žalovanému odeslán doporučeně dne 30. 3. 2023, bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému. Žalovaný původní věřitelce uhradil celkem 13 784 Kč. Původní věřitelka náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. 13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 14. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 15. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k nep