16 C 91/2024-34 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 5. 4. 2024 domáhala na žalované zaplacení částky 8 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 900 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení a náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřela se žalovanou dne 21. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 9 900 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit nejpozději dne 19. 9. 2019. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do data splatnosti poskytnuté prostředky nevrátila, a to přesto, že byla opakovaně upomínána. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost , právnická osoba, . a dále pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2023 na žalobkyni. Postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Od postoupení nebylo na pohledávku hrazeno ničeho. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, avšak bezvýsledně.3. Žalobkyně v návrhu uvedla, že původní věřitelka k ověření úvěruschopnosti žalované požadovala doložení příjmu žalované. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a označila důkazy k prokázání těchto tvrzení, žalobkyně na výzvu nereagovala.4. Usnesením ze dne 10. 7. 2024 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba byla žalované zaslána spolu s uvedeným usnesením. Protože nebyla zastižena, byla jí dne 12. 7. 2024 zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedla na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní době nevyzvedla. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř.5. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:7. Původní věřitelka Viva , právnická osoba, . (, právnická osoba, .) poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2019 peněžní prostředky v celkové výši 9 900 Kč, aniž by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet (ve spise se nenachází žádný důkaz o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřovala finanční a majetkovou situaci žalované, např. výpisy z účtu, výplatními páskami, lustrací v příslušných rejstřících dlužníků, v evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku). Žalovaná peněžní prostředky nevrátila, dlužná jistina činí ke dni podání žaloby 8 900 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost , právnická osoba, . a dále na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2024. Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 11. 1. 2024.8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.12. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.16. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.18. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruscho