6 C 293/2024-58 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 8 847,77 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o zápůjčce (č. , tel. číslo, ze dne 29. 7. 2017 a č. , tel. číslo, ze dne 30. 8. 2017), uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr 2x 8 000 Kč, za který se zavázal vrátit 2x 15 233 Kč v 60týdenních splátkách po 2x 254 Kč, tj. první nejpozději do 22. 9. 2018 a druhý do 24. 10. 2018. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 8 847,77 Kč spolu s neuhrazenými poplatky, úrokem a zákonným úrokem z prodlení. Smlouvou účinnou dne 29. 1. 2024 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 29. 7. 2024.2. Žalovaný požádal o možnost uhradit žalovanou částku ve třech splátkách, víc se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však konkrétně nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalovaný obdržel od původní věřitelky („, Anonymizováno, “) na základě dvou smluv o zápůjčce (č. , tel. číslo, ze dne 29. 7. 2017 a č. , tel. číslo, ze dne 30. 8. 2017) 2x 8 000 Kč a zavázal se za to vrátit 2x 15 233 Kč ve 60týdenních splátkách po 254 Kč, tj. první nejpozději do 22. 9. 2018 a druhý do 24. 10. 2018. V písemných žádostech žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žije s rodiči a je zaměstnán jako dělník s měsíčním příjmem mezi 14 013 Kč a 17 110 Kč, k čemuž měl podle ručních poznámek na dokumentu předložit pracovní smlouvu z 20. 8. 2016 na dobu neurčitou a výplatní pásky za měsíce duben až červenec 2017; dále byl v žádosti vyplněn další (blíže nespecifikovaný) příjem domácnosti 15 000 Kč. Mezi výdaji bylo uvedeno 10 000 Kč měsíčně na interní splátky (u původní věřitelky) a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ 3 000 až 4 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně dosud žalovaný v souvislosti s uvedenými smlouvami uhradil celkem 15 000 Kč. Smlouvou ze dne 29. 1. 2024, účinnou téhož dne, postoupila původní věřitelka pohledávky za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem z téhož dne, odeslaným 20. 2. 2024. Dne 29. 7. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na (zřejmě) posledně známou adresu předžalobní upomínku.5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).8. S ohledem na bagatelní výši předmětu řízení nepovažoval soud za hospodárné nařizovat jednání proto, aby žalobkyni v tomto směru poučil podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. K doplnění nedostatečných tvrzení a důkazů vyzval soud žalobkyni písemně a z jejího doplnění je patrno, že nemá informace o tom, že by se původní věřitelka zabývala zejména výdajovou stránkou poměrů žalovaného. Resp. i kdyby měla jím uváděné údaje za ověřené, nemohla by z pohledu soudu s řádnou péčí dospět k závěru o jeho úvěruschopnosti. Byť byla výše sjednaných úvěrů i týdenních splátek nízká (2x cca 1 000 Kč měsíčně), bylo jí současně známo, že žalovaný již má u ní dřívější závazky v měsíční výši 10 000 Kč, což znamenalo, že by při svém příjmu měl měsíčně vyžít ze 4 000 až 7 000 Kč a ještě z toho být schopen hradit nové závazky ve výši 2x 1 000 Kč (další, blíže neurčený příjem 15 000 Kč měsíčně soud nevzal v potaz, neboť by se musel nutně projevit i na výdajové stránce jako posouzení celé domácnosti, nikoli pouze žadatele jako jednotlivce). Z právě uvedeného soudu neplyne, že by byl žalovaný úvěruschopný. Poskytlali spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, k