10 C 97/2026-32 – Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 10 719 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 8. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Žalovaný čerpal celkem 7 000 Kč, které nevrátil do sjednaného data 1. 9. 2022 ani později, ačkoli byl upomínán. Žalobkyně získala pohledávku od původní věřitelky postoupením. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 7 000 Kč, poplatek za sjednání úvěru 2 971,88 Kč a úrok ve výši 207,12 Kč. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 15. 7. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soudu telefonicky potvrdil výše uvedenou doručovací adresu, kam mu byla zásilka doručena tzv. fikcí a po uplynutí úložní doby vhozena do jeho poštovní schránky.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne 20. 8. 2022 smlouvu o úvěru č. , spisová značka, , na jejímž základě žalovaný čerpal na svůj účet č. , č. účtu, částku 7 000 Kč, úroková sazba činila 36 % ročně, tj. při sjednané splatnosti 207,12 Kč, dále byl sjednán poplatek ve výši 1 040,16 Kč (při řádném splácení), příp. 2 971,88 Kč (při překročení doby splatnosti), roční procentní sazba nákladů úvěru činila 635,23 % při sjednané splatnosti, resp. 9414,50 % při překročení doby splatnosti (viz předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru č. l. 9-11, Smlouva o úvěru č. l. 12-14a, informace o vlastníkovi účtu a potvrzení o provedení transakce č. l. 15-16). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek (č. l. 17-22, včetně seznamu postupovaných pohledávek), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným nejprve na prostředníka, následně prostředník na žalobkyni, což žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze dne 15. 7. 2024 (viz oznámení o postoupení pohledávky č. l. 23). Téhož dne odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 23verte, 24).6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (k jeho majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala ničeho).7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru nenavrhla žádné důkazy a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.9. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Uvedené je podpořeno i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že žalovaný čerpal od původní věřitelky peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, avšak neuhradil ničeho. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 7 000 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. Soud tedy v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).11. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úroku z úvěru a poplatku. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.12. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, měl by proto právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byl ovšem nečinný a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).13. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.14. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.