8 C 203/2021-22 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi účastnicemi byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši [částka] a žalovaná se za poskytnutí úvěru zavázala zaplatit souhrnný poplatek ve výši [částka] Celkem se tedy žalovaná zavázala žalobkyni k úhradě částky ve výši [částka], a to formou týdenních splátek po [částka]. Žalovaná však splácela nepravidelně, když žalobkyni uhradila pouze částku v celkové výši [částka]. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním, stal se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru zbylý dluh včetně příslušenství splatným v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. 2. Žalovaná při jednání ve věci samé ponechala rozhodnutí na úvaze soudu, přičemž pro případ, že by jí byla ukládána povinnost k úhradě nějaké částky žalobkyni, požádala s ohledem na své současné osobní, příjmové a majetkové poměry o to, aby jí tato povinnost byla stanovena v adekvátních měsíčních splátkách v maximální výši [částka], když žalovaná je matkou dvou nezletilých dětí ve věku 9 let a 1 rok a 4 měsíce, s tím, že její jediný příjem tvoří v současné době rodičovský příspěvek ve výši [částka] měsíčně. Žalovaná sice žije ve společné domácnosti se svým přítelem, který je ovšem bez stálého pracovního poměru a bývá zaměstnán pouze nahodile. Za nájemní bydlení je přitom žalovaná nucena vynakládat částku ve výši [částka] měsíčně, přičemž poměrně velké výdaje jsou pak spojeny i s výchovou a výživou nezletilých dětí. Pro běžnou spotřebu tak žalované a jejímu příteli a nezletilým dětem zbývá měsíčně k dispozici pouze nepatrná částka. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako úvěrujícím na straně jedné a žalovanou jako úvěrovanou na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce [částka], který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit a zaplatit jí dále související náklady v celkové částce [částka], sestávající z úroku ve výši [částka], poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek úvěru ve výši [částka]. Úroková sazba byla sjednána ve výši 66 % ročně. Celkem se tedy žalovaná uvedenou smlouvou zavázala žalobkyni k zaplacení částky ve výši [částka], a to formou 60 pravidelných týdenních splátek po [částka] s tím, že první splátka byla splatnou dne [datum]. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly předložené smluvní podmínky, podle nichž v případě nesplnění povinnosti uhradit jednotlivou splátku, a to ani v dodatečné lhůtě, vzniká žalobkyni právo požadovat uhrazení celé dlužné částky, včetně příslušenství a smluvních pokut, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaná měla dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené smlouvy o úvěru uhradit pouze částku ve výši [částka], jak vyplynulo i z předložené bilance úvěrové smlouvy a z předžalobní výzvy k zaplacení dluhu ze dne [datum]. 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů úvěru v celkové výši [částka] dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěru jiného soudního rozhodnutí v obdobné věci. 7. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni k zaplacení nákladů za poskytnutí úvěru v celkové výši [částka], tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce [částka] činí 77 % úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že„ pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit dokonce jen cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (v nyní posuzované věci sjednané náklady úvěru převyšují 3/4 samotné částky úvěru)“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne 24. 6. 2020, který se rovněž zabýval obdobným nárokem, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že„ požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl„ vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což v